středa 17. července 2013

Kapitola XXIV - Tři jména


Probíhal již třetí den zápisu a na seznamu se objevily pouze další tři jména:
Luisa Armelliene
Ambra Cadutti
Liling Hong

Gregory byl rozčilený, věděl, že když nesesbírá alespoň deset lidí, seminář se letos neotevře. Potřeboval nějak získat nové tváře, ti kteří kdy s klubem něco měli, se k němu otočili zády a nechtějí s ním mít nic společného- nechtějí, aby si je lidé spojovaly s touto katastrofou.
Ale co udělat? Plakáty a letáky nepomohly, musí rychle jednat.

Gregory
Já to věděl... přihlásilo se pět lidí – z toho čtyři dívky a jeden kluk – to bude problém, musím rychle něco vymyslet. Napadlo mne vytvořit malé představení tady v sále, ale nevím, jestli stihneme vytvořit něco do konce týdne. V neděli musím odevzdat kompletní seznam členů semináře... nevím co dělat...

Luisa
Ehm... studuji prvním rokem ekologii tady na... univerzitě. Nosím brýle a rovnátka... doma jsem měla plastovou panenku, která uměla mluvit... vic si... z dětství nepamatuju.
Ve škole jsem měla dobré... známky... Nejsem ráda, když lidé chtějí, abych s němi mluvila... smějí se. Ráda zpívám a tančím, ale nemám žádné... kamarády. Smějí se mi... lidé, když něco chtějí, tak jsou zlí a nadávají... jsem hloupá. Prý nic nevím... a...a mám křivé zuby. Já se ráda učím... ale nikdo... ne-nepočká na mou odpověď... jsem prý... moc divná a proto nemám kamarády. Ráda tančím a zpívám písničky... to mi prý jde... Když zpívám... můžu zapomenout na problémy... na kamarády a na rodinu... zpívat se nebojím... ale mluvit ano...

Luisa byla umístěna na Crefascu, především díky doporučení bývalé studentky univerzity St. Augeuna, její tety – která se o ni starala od jejích čtyř let. Luisa byla normální zdravé dítě se spoustou zájmů – všechno ji bavilo, zajímala se o knížky a ráda se dívala v televizi na animované filmy. Tehdy se také zjistilo, že má velice špatný zrak. Už ve svých sedmi letech měla brýle s osmi a půl dioptriemi a trpěla strabismem. Díky traumatickému zážitku, který se jí přihodil ve čtyřech letech, trpěla až do svých dvanácti let selektivním mutismem, který se velice dlouho dobu odbourával pomocí logopedů a psychologů. Díky těmto problémům, ji dělalo potíže komunikovat s většinou lidí – jediný, na koho dlouhé roky mluvila byla její plastová panenka Daisy, kterou dostala od své matky, když ji byl jeden rok.  Dokázala s ní trávit celé hodiny o samotě, mnohdy ji také brávala ven na procházky, kde se zamilovala do krajiny, která ji obklopovala. Nádherné stromy a jejich zelené listí, pestrobarevné květiny a spousta roztodivné zvěře, která spolu v klidu koexistovala. Jedině venku byla šťastná – když mohla poslouchat štěbetání ptáků, zurčení potoku a foukání větru, ve kterém se větve stromu prohýbaly a vydávaly praskavý zvuk. Chtěla o  tom všem mluvit, ale chyběla ji slovní zásoba – chtěla to všechno znát, ale neuměla to popsat. Tehdy se rozhodla, že se musí změnit. Začala číst knihy - četla neustále – všechno, co se nacházelo v její knihovně přečetla během dvou týdnů, poté začala navštěvovat místní knihovnu. Bylo to chytré děvče, jenom ji dělalo problémy vyjádřit, jak se cítí. Po letech průběžné terapie se podařilo selektivní mutismus z velké části potlačit a Luisa se začlenila do běžné společnosti. Vystudovala gymnázium – nebyla sice nejlepší, ale všichni byli s výsledkem spokojeni. Mnozí studenti s ní příliš nekomunikovali a posmívali se jí, když chtěla vyjádřit své pocity. Nedokázala to moc dobře a tak vzbuzovala pocit, že je mentálně zaostalá. Chtěla s tím něco udělat, ale bylo to mnohem těžší, než očekávala.

Žádné komentáře:

Okomentovat