Ambra Cadutti
Opustit Řím, to krásné město bylo těžké, ale svět se točí dál a já chtěla vyjet za hranice. Rodiče mě v tom samozřejmě podporovali – na světě není nic, co by mne mohlo zbrzdit v cestě za mými sny. Když jsem byla malá holka, chtěla jsem být zdravotní sestřičkou, protože se mi líbily ty oblečky v animovaných filmech. Když jsem pak jednou skončila v nemocnici a viděla, co nosí doopravdy, velice rychle jsem od toho upustila. Rodiče mě vždycky vedli ke zpěvu – moje mamka byla operní zpěvačka a nějakou dobu hrála i v divadle. Nikdy jsem nevynechala žádné její představení. Chodila jsem na soukromou školu – první roky studia jsem byla v Itálii, na střední školu jsem pak vycestovala do Švýcarska, kde se o mne od mých dvanácti starala teta z Bernu, díky které jsem se naučila perfektně německy a školu jsem absolvovala s vyznamenáním. Rodiče nikdy neprojevili přílš velkou radost nad mými úspěchy at ksje mse naučila brát je jako samozřejmost, nikoli jako výhru. Zkrátka jsem dokázal získat to, na co si ukážu – a udělám pro to maximum. Mamka brečela, když jsem řekla, že odcházím na další tři roky do Belgie studovat právo – tak jak to vždycky chtěl můj otec – alespoň v tomhle jsem mu chtěla vyhovět. Mým snem vždycky bude být herečkou, ale potřebuji nějaké povolání, kterým bych se mohla také chlubit – právníci jsou prý slušně placeni, ale stejně se tomu nechci věnovat – chtěla bych se věnovat herectví naplno. Nechci mít rodinu, chci mít majetek, veliký dům a být slavná herečka. Ráda bych se prosadila v USA. Až skončím tady v Belgii, tak asi odjedu do New Yorku – je to krásný sen a ještě lepší je, když víte, že si jej můžete dovolit. Proto jsem také uvítala možnost přihlásit se do semináře na této univerzitě – i když vím, že to bude stát za houby, alespoň všem ukážu, co ve mně je. Jsem nejlepší, vím to a ani nepotřebuji vidět konkurenci. Umím zpívat, dělat pantomimu i hrát na klavír a kytaru. Nemám zkrátka konkurenci
Liling Hong
Mí rodiče pochází z Hong Kongu, ale přestěhovali jsme se do Evropy, když mi byli dva měsíce. Do mým tří let jsem vyrůstala na venkově, když jsem začla navštěvovat základní školu, otec získal práci poblíž Bruselu a my si mohli dovolit větší dům se zahradou. Mám ještě další tři sourozence – dva bratry a jednu sestru – jsem z nich nejstarší – všichni se narodili až tady v Belgii. Jsem vychována ve francouzském a německém jazyce. Rodiče neovládají společně ani jeden, takže se s každým domlouváme v jiném jazyce. Čínštinu neovládám téměř vůbec – sice se nás snažili naučit pár znaků a několik vět, ale tehdy mně to vůbec nebavilo. Na střední jsem začal navštěvovat kurzy čínštiny, takže se čínštinu trochu ovládám. Mí sourozenci vůbec, téměř všichni jsem vyřadili náš jazyk z běžného života. Když k nám jednou za tři roky přijde babička, vždycky se zlobí, protože ona mluví jenom čínsky a taky trochu francouzsky, ose kdysi za války zamilovala do Francouze, který ji unesl. Vždycky nám to vyprávěla před spaním – znělo to spíše jako nějaký smyšlený romantický kýč, taky proto, že používala jednoduché věty a souvětí takřka vynechávala. Mám ji moc ráda, škoda jen, že ji vídáme tak málo – ráda si s ní povídám. Jednou mi řekla, že mně má ze všech svých vnoučat nejradši – jsem totiž jediná, kterou zažila u porodu a trávila se mnou první chvíle mého života. Jsem jediná, co se narodila v Hong Kongu, jsem jediná, kterou si chovala a vozila v kočárku první měsíce mého života – do té doby, než jsme se odstěhovali za hranice. Tehdy se prý hodně pohádali s mým tátou – ale dneska už jsou zase v pohodě. Doufám, že příští rok přijede. To mi bude devatenáct – její oblíbené číslo. Když bylo mé mamce devatenáct, dostal přání na kterém bylo devatenáct jejich nejoblíbenějších věcí, které se v průběhu následujících devatenáct hodin objevovaly pod jejím polštářem. Byly to prý její nejhezčí narozeniny. Za rok na to potkala taťku a celou dobu chtěli dítě – mě. Byla jsem doslova a dopísmene vymodlená. Doktoři totiž tvrdili, že je otec neplodný – nakonec jsem se však po sedmi letech narodila. Nikdo nevěřil, že se to stane – babička už nedoufala, že se někdy dočká vnučky – tak možná proto mě má taky tak ráda. Rodina je pro mě vše – chtěla bych učit v mateřské škole a pomáhat mamce. Moc toho pro nás udělala a já se nerada dívám, jak se trápí. Taky ji chci udělat radost a naučit se čínsky, proto jsem nadšená, že se tady v Bruselu vyučují základy čínštiny pro začátečníky. Platím si to ze svých tajných úspor, rodiče se o tom nesmí dozvědět, ráda bych je někdy překvapila písničkou a nebo nějakým videem. Já si myslím, že je mrzí, že jsme zapomněli na náš jazyk... ale francouzštinu bych za nic nevyměnila. Krásně zní, zvlášť v písničkách – já také ráda zpívám – proto jsem ocenila možnost přihlásit se do hudebně-dramatického semináře, určitě využiji znalosti odtud při práci s dětmi. Nemůžu se dočkat, až všechno začne... když jsem však včera potkala pana Jourdaina, tak mi řekl, že je tu možnost, že se seminář neotevře. Prý není dostatek lidí. Tak jsem mu navrhla, že by jsme mohli v parku před budovou univerzity zazpívat – možná taky přimějeme pár lidí, aby se také přihlásili...
Opustit Řím, to krásné město bylo těžké, ale svět se točí dál a já chtěla vyjet za hranice. Rodiče mě v tom samozřejmě podporovali – na světě není nic, co by mne mohlo zbrzdit v cestě za mými sny. Když jsem byla malá holka, chtěla jsem být zdravotní sestřičkou, protože se mi líbily ty oblečky v animovaných filmech. Když jsem pak jednou skončila v nemocnici a viděla, co nosí doopravdy, velice rychle jsem od toho upustila. Rodiče mě vždycky vedli ke zpěvu – moje mamka byla operní zpěvačka a nějakou dobu hrála i v divadle. Nikdy jsem nevynechala žádné její představení. Chodila jsem na soukromou školu – první roky studia jsem byla v Itálii, na střední školu jsem pak vycestovala do Švýcarska, kde se o mne od mých dvanácti starala teta z Bernu, díky které jsem se naučila perfektně německy a školu jsem absolvovala s vyznamenáním. Rodiče nikdy neprojevili přílš velkou radost nad mými úspěchy at ksje mse naučila brát je jako samozřejmost, nikoli jako výhru. Zkrátka jsem dokázal získat to, na co si ukážu – a udělám pro to maximum. Mamka brečela, když jsem řekla, že odcházím na další tři roky do Belgie studovat právo – tak jak to vždycky chtěl můj otec – alespoň v tomhle jsem mu chtěla vyhovět. Mým snem vždycky bude být herečkou, ale potřebuji nějaké povolání, kterým bych se mohla také chlubit – právníci jsou prý slušně placeni, ale stejně se tomu nechci věnovat – chtěla bych se věnovat herectví naplno. Nechci mít rodinu, chci mít majetek, veliký dům a být slavná herečka. Ráda bych se prosadila v USA. Až skončím tady v Belgii, tak asi odjedu do New Yorku – je to krásný sen a ještě lepší je, když víte, že si jej můžete dovolit. Proto jsem také uvítala možnost přihlásit se do semináře na této univerzitě – i když vím, že to bude stát za houby, alespoň všem ukážu, co ve mně je. Jsem nejlepší, vím to a ani nepotřebuji vidět konkurenci. Umím zpívat, dělat pantomimu i hrát na klavír a kytaru. Nemám zkrátka konkurenci
Liling Hong
Mí rodiče pochází z Hong Kongu, ale přestěhovali jsme se do Evropy, když mi byli dva měsíce. Do mým tří let jsem vyrůstala na venkově, když jsem začla navštěvovat základní školu, otec získal práci poblíž Bruselu a my si mohli dovolit větší dům se zahradou. Mám ještě další tři sourozence – dva bratry a jednu sestru – jsem z nich nejstarší – všichni se narodili až tady v Belgii. Jsem vychována ve francouzském a německém jazyce. Rodiče neovládají společně ani jeden, takže se s každým domlouváme v jiném jazyce. Čínštinu neovládám téměř vůbec – sice se nás snažili naučit pár znaků a několik vět, ale tehdy mně to vůbec nebavilo. Na střední jsem začal navštěvovat kurzy čínštiny, takže se čínštinu trochu ovládám. Mí sourozenci vůbec, téměř všichni jsem vyřadili náš jazyk z běžného života. Když k nám jednou za tři roky přijde babička, vždycky se zlobí, protože ona mluví jenom čínsky a taky trochu francouzsky, ose kdysi za války zamilovala do Francouze, který ji unesl. Vždycky nám to vyprávěla před spaním – znělo to spíše jako nějaký smyšlený romantický kýč, taky proto, že používala jednoduché věty a souvětí takřka vynechávala. Mám ji moc ráda, škoda jen, že ji vídáme tak málo – ráda si s ní povídám. Jednou mi řekla, že mně má ze všech svých vnoučat nejradši – jsem totiž jediná, kterou zažila u porodu a trávila se mnou první chvíle mého života. Jsem jediná, co se narodila v Hong Kongu, jsem jediná, kterou si chovala a vozila v kočárku první měsíce mého života – do té doby, než jsme se odstěhovali za hranice. Tehdy se prý hodně pohádali s mým tátou – ale dneska už jsou zase v pohodě. Doufám, že příští rok přijede. To mi bude devatenáct – její oblíbené číslo. Když bylo mé mamce devatenáct, dostal přání na kterém bylo devatenáct jejich nejoblíbenějších věcí, které se v průběhu následujících devatenáct hodin objevovaly pod jejím polštářem. Byly to prý její nejhezčí narozeniny. Za rok na to potkala taťku a celou dobu chtěli dítě – mě. Byla jsem doslova a dopísmene vymodlená. Doktoři totiž tvrdili, že je otec neplodný – nakonec jsem se však po sedmi letech narodila. Nikdo nevěřil, že se to stane – babička už nedoufala, že se někdy dočká vnučky – tak možná proto mě má taky tak ráda. Rodina je pro mě vše – chtěla bych učit v mateřské škole a pomáhat mamce. Moc toho pro nás udělala a já se nerada dívám, jak se trápí. Taky ji chci udělat radost a naučit se čínsky, proto jsem nadšená, že se tady v Bruselu vyučují základy čínštiny pro začátečníky. Platím si to ze svých tajných úspor, rodiče se o tom nesmí dozvědět, ráda bych je někdy překvapila písničkou a nebo nějakým videem. Já si myslím, že je mrzí, že jsme zapomněli na náš jazyk... ale francouzštinu bych za nic nevyměnila. Krásně zní, zvlášť v písničkách – já také ráda zpívám – proto jsem ocenila možnost přihlásit se do hudebně-dramatického semináře, určitě využiji znalosti odtud při práci s dětmi. Nemůžu se dočkat, až všechno začne... když jsem však včera potkala pana Jourdaina, tak mi řekl, že je tu možnost, že se seminář neotevře. Prý není dostatek lidí. Tak jsem mu navrhla, že by jsme mohli v parku před budovou univerzity zazpívat – možná taky přimějeme pár lidí, aby se také přihlásili...
