středa 17. července 2013

Kapitola XXXII - Dvě tváře

Ambra Cadutti
Opustit Řím, to krásné město bylo těžké, ale svět se točí dál a já chtěla vyjet za hranice. Rodiče mě v tom samozřejmě podporovali – na světě není nic, co by mne mohlo zbrzdit v cestě za mými sny. Když jsem byla malá holka, chtěla jsem být zdravotní sestřičkou, protože se mi líbily ty oblečky v animovaných filmech. Když jsem pak jednou skončila v nemocnici a viděla, co nosí doopravdy, velice rychle jsem od toho upustila. Rodiče mě vždycky vedli ke zpěvu – moje mamka byla operní zpěvačka a nějakou dobu hrála i v divadle. Nikdy jsem nevynechala žádné její představení. Chodila jsem na soukromou školu – první roky studia jsem byla v Itálii, na střední školu jsem pak vycestovala do Švýcarska, kde se o mne od mých dvanácti starala teta z Bernu, díky které jsem se naučila perfektně německy a školu jsem absolvovala s vyznamenáním. Rodiče nikdy neprojevili přílš velkou radost nad mými úspěchy at ksje mse naučila brát je jako samozřejmost, nikoli jako výhru. Zkrátka jsem dokázal získat to, na co si ukážu – a udělám pro to maximum. Mamka brečela, když jsem řekla, že odcházím na další tři roky do Belgie studovat právo – tak jak to vždycky chtěl můj otec – alespoň v tomhle jsem mu chtěla vyhovět. Mým snem vždycky bude být herečkou, ale potřebuji nějaké povolání, kterým bych se mohla také chlubit – právníci jsou prý slušně placeni, ale stejně se tomu nechci věnovat – chtěla bych se věnovat herectví naplno. Nechci mít rodinu, chci mít majetek, veliký dům a být slavná herečka. Ráda bych se prosadila v USA. Až skončím tady v Belgii, tak asi odjedu do New Yorku – je to krásný sen a ještě lepší je, když víte, že si jej můžete dovolit. Proto jsem také uvítala možnost přihlásit se do semináře na této univerzitě – i když vím, že to bude stát za houby, alespoň všem ukážu, co ve mně je. Jsem nejlepší, vím to a ani nepotřebuji vidět konkurenci. Umím zpívat, dělat pantomimu i hrát na klavír a kytaru. Nemám zkrátka konkurenci

Liling Hong
Mí rodiče pochází z Hong Kongu, ale přestěhovali jsme se do Evropy, když mi byli dva měsíce. Do mým tří let jsem vyrůstala na venkově, když jsem začla navštěvovat základní školu, otec získal práci poblíž Bruselu a my si mohli dovolit větší dům se zahradou. Mám ještě další tři sourozence – dva bratry a jednu sestru – jsem z nich nejstarší – všichni se narodili až tady v Belgii.  Jsem vychována ve francouzském a německém jazyce. Rodiče neovládají společně ani jeden, takže se s každým domlouváme v jiném jazyce. Čínštinu neovládám téměř vůbec – sice se nás snažili naučit pár znaků a několik vět, ale tehdy mně to vůbec nebavilo. Na střední jsem začal navštěvovat kurzy čínštiny, takže se čínštinu trochu ovládám. Mí sourozenci vůbec, téměř všichni jsem vyřadili náš jazyk z běžného života. Když k nám jednou za tři roky přijde babička, vždycky se zlobí, protože ona mluví jenom čínsky a taky trochu francouzsky, ose kdysi za války zamilovala do Francouze, který ji unesl. Vždycky nám to vyprávěla před spaním – znělo to spíše jako nějaký smyšlený romantický kýč, taky proto, že používala jednoduché věty a souvětí takřka vynechávala. Mám ji moc ráda, škoda jen, že ji vídáme tak málo – ráda si s ní povídám. Jednou mi řekla, že mně má ze všech svých vnoučat nejradši – jsem totiž jediná, kterou zažila u porodu a trávila se mnou první chvíle mého života. Jsem jediná, co se narodila v Hong Kongu, jsem jediná, kterou si chovala a vozila v kočárku první měsíce mého života – do té doby, než jsme se odstěhovali za hranice. Tehdy se prý hodně pohádali s mým tátou – ale dneska už jsou zase v pohodě. Doufám, že příští rok přijede. To mi bude devatenáct – její oblíbené číslo. Když bylo mé mamce devatenáct, dostal přání na kterém bylo devatenáct jejich nejoblíbenějších věcí, které se v průběhu následujících devatenáct hodin objevovaly pod jejím polštářem. Byly to prý její nejhezčí narozeniny. Za rok na to potkala taťku a celou dobu chtěli dítě – mě. Byla jsem doslova a dopísmene vymodlená. Doktoři totiž tvrdili, že je otec neplodný – nakonec jsem se však po sedmi letech narodila. Nikdo nevěřil, že se to stane – babička už nedoufala, že se někdy dočká vnučky – tak možná proto mě má taky tak ráda. Rodina je pro mě vše – chtěla bych učit v mateřské škole a pomáhat mamce. Moc toho pro nás udělala a já se nerada dívám, jak se trápí. Taky ji chci udělat radost a naučit se čínsky, proto jsem nadšená, že se tady v Bruselu vyučují základy čínštiny pro začátečníky. Platím si to ze svých tajných úspor, rodiče se o tom nesmí dozvědět, ráda bych je někdy překvapila písničkou a nebo nějakým videem. Já si myslím, že je mrzí, že jsme zapomněli na náš jazyk... ale francouzštinu bych za nic nevyměnila. Krásně zní, zvlášť v písničkách – já také ráda zpívám – proto jsem ocenila možnost přihlásit se do hudebně-dramatického semináře, určitě využiji znalosti odtud při práci s dětmi. Nemůžu se dočkat, až všechno začne... když jsem však včera potkala pana Jourdaina, tak mi řekl, že je tu možnost, že se seminář neotevře. Prý není dostatek lidí. Tak jsem mu navrhla, že by jsme mohli v parku před budovou univerzity zazpívat – možná taky přimějeme pár lidí, aby se také přihlásili...

Kapitola XXXI - Cheers

Snídaně, kterou si Elizabeth dopřála po namáhavém běhání obsahovala zbylou polovinu jablka, jeden plátek celozrnného chleba a hrnek neslazenéo zeleného čaje. Cítila, jak o v ní rychle mizí a jak má stále hlad – snažila se proto jíst, co nejpomaleji a přesvědčovala se, že toho jí příliš. María si do misky nasypala cereálie a zalila je mlékem.
,,Polotučné?“ Elizabeth se zhrozila ,,To nemyslíš vážně – jak chceš potom vypadat?“  napila se čaje – nebyl příliš dobrý, tak je dochutila citronem.
,,Problém, zlatíčko? Podívej se na mně: Pas mám štíhlý, boky tak akorát a bříško je ve skvělé formě. Já nepotřebuji zhubnout tolik co ty, já se chci pouze cítit fit – ale vím, jak strašné to musí být, když tě mezi sebou nechtějí... taky jsem kdysi byla tlustá jako ty. María pohodila vlasy a vyhrabala odněkud ze své drobné tašky rtěnku a začala ji nanášet na své plné rty. Elizabeth ji pozorně sledovala, jak její rty měnily barvu, jak si nanášela řasenku na oči – líbilo se í to, i když ona sama si na žádný make-up nepotrpěla, vždy zastávala přirozenost. Na zlomek sekundy však zatoužila podobat se Maríi. Vždyť vypadala jako hlavní hrdinka z Argentinské telenovely. Měla styl, byla krásná a sebevědomá. Elizabeth kromě poslední zmíněné věci všechno schází. Alespoň si to myslela a María ji nijak nepomáhala v tom změnit jí její špatný úsudek.
Elizabeth si ukousla posledního kousku jablka a dopila čaj. Převlékla se do dresu roztleskávaček. Sukně byla krátká a Elizabeth se příliš styděla za svá stehna, proto se nechtěla před Maríou ukazovat. Vyběhla co nejrychleji z pokoje – v jedné ruce drobný ručník, v druhé pet lahev s minerální neslazenou vodou a v uších sluchátka. Poslouchal směsicí letošních hudebních hitů. Potřebovala se odreagovat a když poslouchala Edith Piaf nebo jakéhokoli jiného šansoniéra, vždy ji to nutilo přemýšlet. Na to neměla náladu.
Za necelých patnáct minut se dostavila na blízké hřiště, některé dívky se již na místě protahovaly, jiné klábosily a nebo pokukovali po skupince chlapců, kteří se k cheerleaders přidali též. Postupně se na hřiště dostavilo všech devatenáct členů Světlušek – všichni na sobě měli modro-bílý dres a kvalitní boty, které neklouzaly na vlhké trávě. Vše začalo několika kolečky a krátkou rozcvičkou. Elizabeth se neloudala, byla rozcvičená již od rána, taže si na nemohl ztěžovat na ztuhlé svalstvo nebo bolesti kloubů. Dávala do toho všeho – potřebovala se před trenérkou předvést – hlavně také chtěla zapůsobit na ostatní... snad si ji oblíbí.

Ivan trávil většinu dne na přednáškách a volitelných seminářích. Díky dobrým studijním výsledkům z minulého ročníku na své domovské univerzitě mu bylo dovoleno absolvovat také přednášky o ruské literatuře, kultuře a umění.

Ivan
Drtivá většina přednášek stojí za houby, profesoři pořád něco mluví, já si to zapisuju, ale polovinu věcí stejně nevnímám. Je to nuda, nejlepší jsou volitelné semináře, které pořádají filozofická a pedagogická fakulta. Jejich předměty nejsou vůbec nudné – člověk se dozví alespoň něco nového. Žeru přednášející 'Ruské kultury' je to fakt kus. Vypadá jak vystřižená z mých časáků. Většinu času nosí krátkou sukni, bílou košili s hlubokým výstřihem a sako si zapíná na jediný knoflík přímo pod jejím bujným poprsím. Kdo by pak vnímal přednášku o ruských bohatýrech, když se mu dostává takového pohledu? Možná holky, ale u těch jsem zahlédl několik závistivých pohledů. Myslím, že jsem objevil svou budoucí manželku...
Moritz dnešní den trávil na přednáškách z Demografie, poslechl si úvod do Sociologie rodiny a usoudil, že bude nejlepší to všechno zapít. Celý den hleděl na přednášející a snažil se zapamatovat si, že ,,demografie je věda studující proces reprodukce lidských populací“ Tuhle přednášku měl, jako jednu z mála kompletně v angličtině – to asi proto mu tu připadalo tak nudné. Navíc zde byli samí divní lidé – všichni se mračili, měli na sobě šedivé oblečejí a tvářili se, jako by jim někdo strčil do úst citron. Přednášející – muž ve středních letech měl hlas vhodný tak do večerního pořadu pro pamětníky – dokázali by jste jím uspat i nemluvně – to se mu také málem povedlo. Moritz strávil zbytek přednášky kreslením karikatur profesora a jedině výbuchy smíchu, kterými pohoršoval své okolí mu bránilo ve spánku.

Kapitola XXX - Dieta

Elizabeth vstávala nyní každé ráno ve čtyři hodiny. Na snídani si oloupala banán a smíchal jej s půlkou jablka nakrájeného na kostičky – čím menší, tím lepší. Jedla doopravdy pomalu a vychutnávala si to – po dobu dalších dvou hodin nedostane nic – až se vrátí z běhu, tak si možná za odměnu bude moci dát kousek jablka. Možná... hnala ji touha po dobré postavě – samotnou ji to děsilo – nikdy taková nebyla, nyní však šlo o mnohem víc než jenom o její spokojený pocit – aby mohla být u Světlušek, musí být hubená, mít ploché břicho a pevná stehna. Vždy, když ji honila mlsná, představila si sama sebe jako tlustou roztleskávačku, jak se ji dívky snaží zvednout a pod tíhou jejího těla jim křupou kosti v těle – celá sestava se bortí a jedné z nich dokonce rozmáčkne hlavu svým velikým tučným pozadím. Krev se rozpřískne po trávníku a zabarví krásné tváře roztleskávaček kapkami rudé tekutiny. Mozek se vymáčkne ven a rozplizne se na trávníku – i oči vylezou z důlků. Všechny dívky křičí, mají zlámané ruce a popraskané svaly - všechny se jí bojí a ukazují na ni, jak její obezita dokázala zničit družstvo. Elizabeth věděla, že to, co se odehrává v její hlavě je naprostý nesmysl, ale nemohla se tomu ubránit. ,,Takhle přeci nechceš dopadnout, takhle nechceš dopadnout ty huso. Neděláš to, abys se líbila nějakým trapným klukům – děláš to kvůli Světluškám a hlavně kvůli sobě“ Elizabeth se protáhla a chtěla přemluvit i Maríu, ale ta byla z včerejšího sex-chatování natolik unavená,  že Elizabeth odpálkovala jediným gestem.
,,Ty budeš tlustá... měj se“ vyběhla z pokoje a do uší si strčila sluchátka. Hlavní dveře byly odemknuty, tak do nich jen lehce strčila a otevřely se samy. Vzduch byl cítit po pečivu, do pekárny   se vezly čerstvé bagety již brzo ráno, aby si mohli ranní ptáčata zpříjemnit svůj den křupavou houskou a šálkem kávy, který si mohli nabídnou naproti v Café Brouxelles. ,,Je to hnus, je to hnus“ Elizabeth se snažila nedýchat nosem, aby mola lépe odolávat pokušení. Proběhla úzkou uličkou, míjela se s nějakým cyklistou, který si neodpustil  hvizd, když se podíval na jějí tělo. Bylo to dobré nebo znamení? Znamenalo to: ,,Fíha, ta má ale sexy zadek“ nebo ,,Téda, na tuku z jejich stehen bych usmažil krůtí řízky“ Elizabeth se soustředila jen na běh, obloha se velice pomalu probírala k životu, stále ještě převažovaly ty temné barvy, do kterých byl Brusel ponořen. Míjela knihovnu, klub „Multiculturalisme“ - zde se konaly studentské slavnosti ze všech koutů světa – mezi studenty byl velice oblíbený. Minulý rok se zde konalo představení na počet Čínského nového roku. Také zde každoročně univerzitní kluby soutěžili o přízeň diváků – zde se taky dvakrát konal mezinárodní sraz hudebně-dramatických seminářů z celé Evropy. Zde také vyhrál poprvé seminář Univerzity St. Augeuna – protivníci nebyli s výsledky spokojen, odvolávali se na spojitost vzathu Multiculturalisme a  univerzity, jelikož vše bylo součástí velkého komplexu. Klub i jeho vedoucí – profesionálové z celého světa jsou zavázáni slibem nestrannosti. Proto jsou zde taky lidé z soupeřících univerzit. Pochopitelně, že většina z nich hlasuje pro tu školu, kterou absolvovala, nebo na které profesně působila, všechno však dokáží v pořádku zahrát tak, aby situace vypadala zcela v pořádku. Elizabeth proběhla kolem Crefascy, znechuceně si odplivla a zahnula směrem k parku. Několik důchodců se psy na vodítku nejspíše probírali své někdejší mládí a jednomu z nich nejspíše utekl jejich nejvěrnější přítel. Pobíhal zmateně s vodítkem omotaným kolem těla a tlapek, štěkal, vrčel a snažil se zbavit toho provázku, co mu překážel v běhu. Běhala dokolečka, kličkovala mezi lavičkami i stromy, vyhýbala se odpadkovým košům, těm štěkacím smetákům a jejich 'dárečkům', které zde zapomnětliví lidé nechali. A to přitom je téměř u každého koše napsáno, aby po svých mazlíčcích uklízeli onu střevy zpracovanou potravu, která musela opustit jejich těla přímo tam, kde chodí lidé.  Elizabeth se napila vody a přepla na další skladbu – zrychlila, aby stíhala tempu hudby a běžela ještě další půl hodinu. Když se pak vrátila na pokoj, dívky už byly vzhůru. María kontrovala svou emailovou poštu a měnila status na své sociální síti. Během toho také odpovídala na esemesku a očekávala hovor od své kamarádky. Musela sní probrat to hrozné oblečení, které na sobě má na své profilové fotce. To ji ihned připomnělo, že nesmí zapomenout 'cvaknout' se před webku do svého denního albumu s názvem: „Každým dnem krásnější“. Možná zkoušela nějaký přípravek proti vráskám nebo kontrolovala růst svých řas, nicméně fotografií v té složce bylo už něco přes šetset. Když neměla co dělat, rozklikla si složku a kochala se tím, jak vypadal před měsícem, před dvěma, před půl rokem a nebo vloni. Zdá se vám to jako poněkud primitivní zábava? Máte pravdu – je to primitivní...

Kapitola XXIV - Tři jména


Probíhal již třetí den zápisu a na seznamu se objevily pouze další tři jména:
Luisa Armelliene
Ambra Cadutti
Liling Hong

Gregory byl rozčilený, věděl, že když nesesbírá alespoň deset lidí, seminář se letos neotevře. Potřeboval nějak získat nové tváře, ti kteří kdy s klubem něco měli, se k němu otočili zády a nechtějí s ním mít nic společného- nechtějí, aby si je lidé spojovaly s touto katastrofou.
Ale co udělat? Plakáty a letáky nepomohly, musí rychle jednat.

Gregory
Já to věděl... přihlásilo se pět lidí – z toho čtyři dívky a jeden kluk – to bude problém, musím rychle něco vymyslet. Napadlo mne vytvořit malé představení tady v sále, ale nevím, jestli stihneme vytvořit něco do konce týdne. V neděli musím odevzdat kompletní seznam členů semináře... nevím co dělat...

Luisa
Ehm... studuji prvním rokem ekologii tady na... univerzitě. Nosím brýle a rovnátka... doma jsem měla plastovou panenku, která uměla mluvit... vic si... z dětství nepamatuju.
Ve škole jsem měla dobré... známky... Nejsem ráda, když lidé chtějí, abych s němi mluvila... smějí se. Ráda zpívám a tančím, ale nemám žádné... kamarády. Smějí se mi... lidé, když něco chtějí, tak jsou zlí a nadávají... jsem hloupá. Prý nic nevím... a...a mám křivé zuby. Já se ráda učím... ale nikdo... ne-nepočká na mou odpověď... jsem prý... moc divná a proto nemám kamarády. Ráda tančím a zpívám písničky... to mi prý jde... Když zpívám... můžu zapomenout na problémy... na kamarády a na rodinu... zpívat se nebojím... ale mluvit ano...

Luisa byla umístěna na Crefascu, především díky doporučení bývalé studentky univerzity St. Augeuna, její tety – která se o ni starala od jejích čtyř let. Luisa byla normální zdravé dítě se spoustou zájmů – všechno ji bavilo, zajímala se o knížky a ráda se dívala v televizi na animované filmy. Tehdy se také zjistilo, že má velice špatný zrak. Už ve svých sedmi letech měla brýle s osmi a půl dioptriemi a trpěla strabismem. Díky traumatickému zážitku, který se jí přihodil ve čtyřech letech, trpěla až do svých dvanácti let selektivním mutismem, který se velice dlouho dobu odbourával pomocí logopedů a psychologů. Díky těmto problémům, ji dělalo potíže komunikovat s většinou lidí – jediný, na koho dlouhé roky mluvila byla její plastová panenka Daisy, kterou dostala od své matky, když ji byl jeden rok.  Dokázala s ní trávit celé hodiny o samotě, mnohdy ji také brávala ven na procházky, kde se zamilovala do krajiny, která ji obklopovala. Nádherné stromy a jejich zelené listí, pestrobarevné květiny a spousta roztodivné zvěře, která spolu v klidu koexistovala. Jedině venku byla šťastná – když mohla poslouchat štěbetání ptáků, zurčení potoku a foukání větru, ve kterém se větve stromu prohýbaly a vydávaly praskavý zvuk. Chtěla o  tom všem mluvit, ale chyběla ji slovní zásoba – chtěla to všechno znát, ale neuměla to popsat. Tehdy se rozhodla, že se musí změnit. Začala číst knihy - četla neustále – všechno, co se nacházelo v její knihovně přečetla během dvou týdnů, poté začala navštěvovat místní knihovnu. Bylo to chytré děvče, jenom ji dělalo problémy vyjádřit, jak se cítí. Po letech průběžné terapie se podařilo selektivní mutismus z velké části potlačit a Luisa se začlenila do běžné společnosti. Vystudovala gymnázium – nebyla sice nejlepší, ale všichni byli s výsledkem spokojeni. Mnozí studenti s ní příliš nekomunikovali a posmívali se jí, když chtěla vyjádřit své pocity. Nedokázala to moc dobře a tak vzbuzovala pocit, že je mentálně zaostalá. Chtěla s tím něco udělat, ale bylo to mnohem těžší, než očekávala.

Kapitola XXVIII - Mały rynek v Bruselu

Nový díl

Ania seděla v parku, v ruce odřenou Bibli. Zhluboka se nadechla a vůně růží rostoucích opodál ji vyčaroval nepatrný úsměv na rtech. Do příští přednášky ji zbývá ještě pár hodin, které chtěla strávit mimo svou kolej.
Její bledá pleť vypadala v poledním slunci jako kdyby byla vytesána z bílého mramoru. Paprsky se opíraly do jejích dlouhých vlasů a rozzářily je zlatavými  tóny. Všude kolem byl klid, vítr se opíral do stromů, které se s vrzáním prohýbaly. Odložila knihu vedle sebe a z koženého batůžku vytáhla zobcovou flétnu. Zahrála několik not a naslouchala zpěvu ptactva, se kterým by mohla stvořit dokonalý orchestr.
"Ania! Cześć!" ozvalo se do podmanivých tónů a zvuk flétny ustal. Ania se zvedla na nohy a schovala si věci do tašky. Z dálky na ni mávala pár lidí oblečených do středověkých kostýmů a v rukou měli několik hudebních nástrojů. Africké bubny, paličky, dudy, loutna a další drobné nástroje se spolu s jejich majiteli dopravily na prostorného parku, který sloužil těmto mladým hudebníkům  k rozvoji jejich uměleckých vloh.
 Julita, Katarzyna, Maciej a Tadeusz spolu s Aniou tvořili už od střední školy takový komorní folklórní soubor, který vznikl v Łodżi před pěti lety a od té doby všichni cestují po Evropě a hrají jen tak pro radost. Julita a její bratr Maciej žijí v Schaerbeeku, takovém větším městě necelé čtyři kilometry vzdálené od centra Bruselu; přestěhovali se do Belgie před pár lety, byl to také jeden z důvodů pro Aniu, proč zvolit tuto univerzitu. Tadeusz bydlí nedaleko Aniiné koleje v pronájmu a pracuje jako archivář v místním klášteře a Katarzyna? Ta učí v katolické mateřské škole nedaleko Koekelbergu. Ania a Maciej jsou nejmladší a také jediní studenti, kteří většinu času tráví nad knihami či v kostele. Proto nestíhají pravidelné schůzky ohledně skladby nových písní. Maciej se rozzářil při pohledu na světlovlasou dívku a něco zaznakoval. Ania se zasmála a podala mu svůj zpěvník.
"Díky, jsi zlatá - já ten svůj nemůžu najít, nevzpomenu si, kam jsem jej jen mohl dát"
Úsměvem mu odpověděla, protože znakovat nyní nemohla, v jedné ruce držela svůj batoh a druhou z něj vytahovala flétnu.
"Dneska by jsi 'Gaudete' měla zpívat ty, Katjo - já si vezmu na starost refrén spolu s bratrem a pak zkusíme i ty další..." Julita listovala ve svém zpěvníku a párkrát si pročetla notový zápis. Měla skvělou paměť. "Anio, chceš si půjčit můj zpěvník, nebo to zahraješ zpaměti?"
Ania zatřásla hlavou a přiložila si flétnu ke rtům, zahrála první tón a Maciej svým nízko položeným hlasem zazpíval první sloku, Tadeusz se přidal hrou na loutnu, ale Katazryna jej zastavila.
"Ta se tam zakomponuje jen s obtížemi, měli by jsme to omezit jen na flétnu a na ty bubny, uvidíme, co z toho vzejde"
"Tady by se vlastně žádné nástroje ani používat nemusely, ale problém je v tom, že tohle je píseň spíše pro sborový zpěv - proč nezkusit něco jiného? " Maciej zvedl ze země dudy a spustil sólo "La Suite Meutriere", Ania se pomalu přidala flétnou a Tadeusz hrál na bubny. Prsty poklepával na napnutou kůži a podupával levou nohou no rytmu. Lidé v parku procházeli kolem a někteří se dokonce pozastavili, aby se zaposlouchali do nádherných tónů středověké hudby. Ania najednou nevypadala zase tak bledě a její tvář se na slunci rozzářila. Při hře měla zavřené oči, byl to osvobozující pocit, díky tomu jí její handicap připadal zcela bezvýznamný,  protože i když nemohla z úst vypouštět žádná slova, ta melodie kterou vyluzoval nástroj ovládaný jejími prsty a rty. I ve svém šedivém oblečené vypadala, jako by ji obklopovaly všechny barvy; Ania hraje na flétnu už od šesti let a za tu dobu ovládla jak Zobcovou, tak příčnou, ale také panovu flétnu, na kterou hraje při všech vystoupeních jejich malého sboru. Hodiny začaly odbíjet celou...

Kapitola XXVII - Gerard


Elizabeth a Ansell obíhali všechny pokoje na koleji a přesvědčovali studenty, aby se přidali k nim.
Ve většině případů se setkali s odmítnutím a u starších studentů dokonce s výsměchem. Nikdo nevěřil, že by hudebně-dramatický seminář mohl sehnat dostatek členů, aby mohlo dojít k jeho znovuotevření. Určitě nebude dosahovat takové kvality, jako kdysi, zvláště nyní, když byl na místo vedoucího dosazen výchovný poradce, který neměl s řízením takovýchto 'klubů' žádné zkušenosti. To svědčilo o tom, že o místo není moc velký zájem a tak jej přihodili jedinému, kdo zvedl ruku. On jako jeden z mála věřil v nesmrtelnou slávu tohoto semináře, který vznikl se založením univerzity a jehož popularita byla natolik významná, že jej znali i za hranice Belgie.
Letošním vedoucím klubu byl Gregory Gerard Jourdain - jednu dobu vedl přednášky z pedagogiky a aplikované psychologie, po čase však zjistil, že to není to pravé a odešel učit na střední školu, kde zůstal několik let - nedokázal se však nikdy zcela oprostit do atmosféry zdejší univerzity - něco jej stále táhlo zpět, musel se zde vrátit - tak také po třech letech udělal. Stal se poradcem pro studenty, kteří se potřebují svěřit se studijními či osobními problémy - byla to dlouhá cesta, než si získal jejich důvěru, nyní však za ním chodí denně studenti ze všech kolejí. Je to složitá práce, člověk musí umět naslouchat, musí umět poradit - správně. Ne vždy se to povede, ne vždy jsou lidé z vaší radou spokojeni, někdy udělají úplný opak toho, co jste jim poradili a viní z toho vás. Je mnohdy těžké zvládat tyto situace, doopravdy obtížné, ale pokud člověk skutečně chce těm lidem pomoci, je ochoten obětovat hodně ze svého času, trpělivosti a zkušeností...

Gerard
Jsem absolvent univerzity St. Augeuna - obor: Sociální pedagogika a psychologie. Mým snem bylo pracovat v mateřské škole. Já sám děti nemám, ale vždy jsem po nich toužil - je to něco nádherného, vychovat dítě - toho nádherného bezbranného tvora, který se pod dobrými dlaněmi rodiče či pedagogů mění v soběstačného, spravedlivého a morálně vyspělého člověka. Bohužel mne nepřijali, neměl jsem prý dostatečnou praxi a pro tuto práci byly upřednostňovány ženy. Chtěl jsem jít učit na střední školu - chvíli jsem učil pedagogiku a psychologii - studenti nebyli spokojeni s metodami mé výuky. Možná jsem byl až příliš přísný, možná také byli rozčilení, že jsem nahradil tolik oblíbenou profesorku, která na škole pracovala dlouhá léta - studenti ji měli rádi - byla velice vzdělaná, chvíli pracovala jako knihovnice, takže za ní studenti chodili pro informace, když vypracovávali seminární práce - vždy byla ochotná jím pomoci - proto mne mrzelo, když jsem viděl, jak ji vyhazují. Prý potřebují 'mladou krev'. Ta však nemusí být nutně lepší, chybí jí zkušenosti, které si žádným studiem nenasbírá chybí jí ta praxe. Myslím si, že mě musela dlouho nesnášet - vlastně ani nevím, kde a jako co vůbec ty tři roky byla zaměstnaná, ale když jsem ji viděl jednou o prázdninách, vypadala strašně zuboženě - bylo mi jí líto. Když jsem odcházel a ona se vracela zpět - byl jsem za ni rád. Ona tu práci a hlavně tu školu milovala, to já si k ní nikdy takový vztah nevytvořil. Já se chtěl vrátit na univerzitu. Občas přednáším jako externista na různých univerzitách: V Londýně, Berlíně, Praze nebo Vídni. Pi výměnném pobytu jsem zavítal dvakrát do České republiky. Jednou tam probíhal mezinárodní sraz Sociálně-pedagockých pracovníků a podruhé jsem tam byl na výměnném studijním programu během mého magisterského studia. Praha mi tehdy učarovala. Krásné to město, hlučné asi jako každé takovéto velikosti, ale za poznání té kultury stálo i to ztracení se v bludišti. Na Prahu, stejně jako na Vídeň mám jen hezké vzpomínky. Mé pokusy o zorganizování zájezdu do Rakouska během mého působení na střední škole ztroskotalo na velice špatné domluvě s ředitelem školy.
Jsem rád, že jsem se po těch letech vrátil zpět. Nejvíce mne zarazilo, že hudebně-dramatický seminář - někdejší chlouba naší školy je zcela zapomenuta a nikdo se nesnaží o obnovení této tradice. Když se mi nabídla možnost vést tento klub - nemohl jsem odmítnout. Vím, že v pár okamžiků v minulosti nám velice uškodili, ale to nesmí bránit tomu, aby se talentovaní studenti mohli projevit...

Kapitola XXVI - Seminář hudebně dramatický


Ansell
Už ani, nevím, jak se ke mně ten papír s přihláškou do hudebně-dramatického klubu dostal, ale myslím si, že mi jej vnutila Elizabeth. Sháněla nějaké lidi a znala pouze mně (a kdo by si mně nepamatoval - jsem ten, komu Moritz zlomil nos a komu Roy nesl tampony...), a pár lidí v mé blízkosti (takže vlastně celý pokoj 703) Umí být hodně přesvědčivá a vážně ji nezajímaly mé připomínky, že neumím ani zpívat a ani tancovat. Ve školním divadle jsem vždycky dělal nějaké statické objekty, případně jsem vytvářel zvuky prostředí (šumění listí nebo moře, cvrlikání ptactva - dokázal jsem napodobit alespoň deset druhů plus ještě nějaké sci-fi zvuky, to jsem se naučil při hraní počítačových her u mého bratrance. Když nám bylo třináct, tak donesl od svého spolužáka nějakou brutální střílečku. Jeho rodiče však byli trochu divní a zakazovali mu hrát jakékoli hry, které vydávají zvuky, nebo obsahují násilí. Nikdy mu k počítači nekoupili bedýnky. Porušili jsme tedy pravidlo o brutálních hrách a když se nám podařilo konečně spustit BloodyMartians2, tak jsme zjistili, že nejzábavnější na hře byly ty tajemné zvuky, kdy jsme museli poslouchat, jestli za vámi někdo jde, jak se ozve výstřel z laserové pistole a nebo když vybouchne ultravodíková puma... Jak to zní, když se vám do krku zakousne zmutovaný pes a trhá vám hlavu, jaké jsou zvuky křupání kostí, když vás zavalí popelnice a jak zní překonávání nadzvukové rychlosti. Všechny tyto zvuky jsem musel obstarávat já, aby měl můj milý bratranec radost. Já si to užíval a on byl šťastný. Všichni byli spokojení, vyjma jeho matky, která mu potom počítač zakázala navždy. Odvezla jej na charitu. Ona to takhle dělala vždycky. Když si Dominique nevážil věcí, nebo si jich naopak vážil až moc (když například trávil s mobilním telefonem moc dlouhou dobu, nebo když si už po třetí četl jednu a tu samou knihu), tak to všechno odvezla na charitu. Nakonec mu zůstala pouze postel, ze které si jednu noc udělal pirátskou loď - přehodil si před hlavu deku a křičel, že je v podpalubí - nakonec mu vzali i tu. Jeho matka jej každou chvíli kontrolovala, jestli nedělá něco špatného a když se jí něco nezdálo, musel se modlit k Bohu. A také mu vykládala o dětech na Ukrajině a chudobě, která je tam potkává - co na tom, že tam nikdy nebyla - noviny a televize nelžou. Lže jenom internet - v něm je všechno zlo. K tomuto závěru došla, když na ni v knihovně vyskočila nabídka na zvětšení poprsí - a to jenom hledala na internetu název knihy, kterou si chtěla vypůjčit. Měla však své dítě nad všechno ráda - nedovolila, aby se zranil, aby onemocněl - pravidelně bral desítky léků na posílení imunity, léky proti nachlazení a spoustu vitamínů. Každý den musel sníst citron a také lžičku rybího tuku. I ona to tak dělala. A za celý svůj život byla v nemocnici pouze jednou... když ji zjistili rakovinu žaludku. Neskutečně zhubla a vypadaly jí všechny vlasy - Dominiqovi tvrdila, že jedla málo vitamínů - pokud nechce skončil jako ona, musí je jíst pravidelně.
Nevím, jak se jim daří - jenom jsem slyšel, že se Dominique dostal do speciální třídy pro problémové žáky. Prý o to zažádala jeho vlastní matka...
Má rodina je normální, má problémy jako kterákoliv jiná... jenom s tím rozdílem, že všichni to jsou blázni... Potřeboval jsem se dostat mezi normální lidi, vypadnout od tama. Cítím se volný...
Ale to jsem poněkud odbočil... na přemlouvání Elizabeth jsem nakonec přistoupil, půjčil si její propisku a podepsal se. Snad to nebyla největší chyba v mém životě. Neumím vystupovat před lidma - mám strach, že se mi vysmějí... ale na druhou stranu potřebují nějaké rozptýlení od školy. Když vidím ten můj rozvrh... doufám, že se mi tam nějaké volno vtěsná.
Dokonce mě přemluvila, abych s ní šel přesvědčovat ostatní. Jak se tak koukám, nikdo o to nejeví moc veliký zájem... nejspíš to nemá cenu...