středa 17. července 2013

Kapitola VII - Vzhůru na patro!


Ania seděla na své posteli, přes záda měla přehozenou tenkou pokrývku z hřejivého flauše a za chladného bílého světla led diod si pročítala pasáže z Matoušova evangelia a některé větičky si přepisovala na papír. Nevnímala svět okolo, oči kmitaly po textu a prsty otáčely stránky. Nebyl žádný pokoj, jen ona a její kniha. Občas si také něco šeptem říkala - bylo to však tak potichu, že se zdálo, že jenom naprázdno otevírá ústa - a i to byl velice nepatrný pohyb. María seděla naproti a sdílela své zážitky na sociální síti - zrovna teď si stěžovala své kamarádce z Bogoty na neskutečnou nudu, která panuje na pokoji, na Aniu - hloupou, uťáplou a nemluvnou dívku a na Elizabeth - podle Maríi je až moc šílená - zrovna teď si na sebe oblékala široké kalhoty s rozkrokem téměř u kolen, skate triko s podivnými grafity na zádech a také čepici s kšiltem, který nosila schválně dozadu. Na nohou měla tenisky a v žádném případě si nemalovala oči, nelakovala nehty a nepiplala na sebe tuny make-upu. To María nemohla pochopit - vyjít nenalíčená na chodbu? Mezi lidi? To je neuvěřitelné! María měla docela tmavou pleť, což jí vůbec nesedělo s jejími světlými vlasy, které si stejně musela o odstín ztmavit, aby to nevypadalo tak nepřirozeně - proto taky tráví spoustu času v koupelně, kde se snaží zesvětlit svou tvář desítkami líčidel od různých značek. Jakožto studentka obchodní administrativy potřebovala vypadat za všech okolností dobře, pokud se má v budoucnu uchytit v nějaké pořádné firmě - nechtěla skončit jako obyčejná sekretářka, která bude nosit kávu, třídit papíry a zalévat květiny - musí se snažit zapůsobit na možné budoucí zaměstnavatele - přednášející - kteří byli odborníci v oboru a nejlepší studenty brali k sobě na několikatýdenní placené stáže. Od téhle školy očekává mnoho - vždyť tu také studovala její sestra - dnes právnička a zakladatelka právnické agentury v Cosladě. Nemohla se přeci nechat zahanbit svou vlastní sestrou. María neměla v plánu skončit tady na St. Augeuně - chtěla jít na práva na Yale Law school - člověk si musí dát vysokou příčku, jedině tak se vybičuje k maximálnímu výkonu.
Elizabeth se procházela po chodbě se snahou navázat nové kontakty. Na jejím patře bylo mrtvo tak šla na další a další...semtam někoho potkala, většinou jednotlivce, kteří neměli dostatek klidu na pokoji a stěžovali si do telefenu maminkám na své hrozné spolubydlící. Když šla po schodech do šestého a pak také sedmého patra, musela se párkrát ujišťovat, jestli je vůbec pořád na jedné a té samé koleji. Bylo tu prázdno, vše poničené, polepené a pokreslené - jako by tu žili squateři. Chodbou se nesl silný zápach vodky a pobíhal tady nějaký cvok, který si chvíli pohrával s přirozením a pak se rozhodl označit své území tak jak se to na správného psa sluší a patří. ,,To je magor" Elisabeth se nemohla přestat smát jeho počínání a ještě chvíli jej pozorovala. Chvíli něco nadával německy, pak bouchal do zdí a pak ji zahlédl. ,,Héééj, chlape! Chceš vodku?" zvedl ze země rozbitou lahev - na dně se ještě pár kapek skrývalo. Elisabeth si jej změřila pohledem, na chvíli ji napadlo, že vždycky chtěla ochutnat pravou ruskou vodku, ale na druhou stranu ji vadilo, že se toho dotýkaly jeho ruce, zvláště, když ještě před chvílí držely něco úplně jiného... Opilý mladík vzdal nabízení alkoholu a vrátil se do pokoje - prudce rozrazil jedny a také druhé dveře a z pokoje se ozvala rána a několik nadávek. Asi to někdo pěkně schytal...
Mohla by je jít navštívit. Vzala to hezky popořadě - zaklepala na dveře číslo 703a a dveře ji otevřel Indický mladík - chvíli si ji podivně prohlížel - nejspíše přemýšlel, jestli je to doopravdy žena a nebo muž s bujným poprsím.
,,Ahoj, jsem Elisabeth" uklonila se na pozdrav, tak jak o tom četla v knihách - mladík ji však mezitím podal ruku - věděl co se sluší a patří v Evropě - je tu přeci jako host, to on se musí přizpůsobit Belgii a ne naopak. Elisabeth mu tedy potřásla rukou a bez optání vešla do pokoje. Vypadal hrozně - byl pořád prázdný - snad se ještě ani nestihli vybalit...Všichni se však tvářili jako zcela zabydlení - věci měli poskládány úhledně v krabici a to co vytáhli a použili zase poslušně vrátili na své místo - jako když děti nutíte uklízet si hračky. Jediné věci, které v krabicích neležely, byly tři počítače - nejnovější modely z USA. Jak se ukázalo tak Amar, Kang Sung Rim i Roy byli studenti informatiky - takoví ti nudní 'nerdi', kteří se dokázali celé dny vrtat v počítači a přes noc pařit online hry...
,,Chtěla bych se připojit na wi-fi, pomohli by jste mi s tím?" přerušila ticho a nervózní pokukování po stěnách Elisabeth - cítila jak rudne, strašně nerada dělala ze sebe hloupou a s nelibostí přenechávala tuto 'čistě chlapskou práci' mužům, sama by se dokázala připojit na internet během půl minuty, i kdyby byl zaheslován přístup - nic lepšího ji však nenapadlo a doufala, že by se jim mohla nějak zavděčit nebo alespoň navázat nějaké vztahy. Všechny tři tato žádost potěšila a nemohli se dohodnout, kdo to půjde vyřídit... a tak šli všichni...

Žádné komentáře:

Okomentovat