Ansellovy přednášky zabíraly většinu dne, zvolil si většinu povinně volitelných i volitelných seminářů, chce mít nejlepší podmínky pro navazující magisterské studium oboru, který si zvolili. Musí na sobě pracovat. Musí sám sobě dokázat, že na to má.
Ansell
Když jsem rodičům řekl, že chci na univerzitu, nepochopili to. Můj otec pracuje jako elektrikář a matka je kuchařka. Na vysokoškoláky se dívali s opovržením - byli pro ně jenom otravný hmyz, který bere práci poctivým řemeslníkům. Bydleli jsme na vesnici, kde měli vysokou školu pouze učitelé - od těch se mi dostávalo dobrého vzdělání, studium mne však nebavilo, tehdy jsem měl jiné zájmy. Rád jsem fotil - jednou mi táta z jakési pracovní cesty do Moskvy (z čehož se nakonec vyklubala cesta za milenkou, kterou jednou potkal na táboře - máma to nerozdýchala a rozvedli se) přinesl takový ten nekvalitní fotoaparát Lomo. Fotit s ním bylo snadné a ty fotky byly hotová umělecká díla. Táta v nich viděl jenom barevné šmouhy, nepořádně zaostřené předměty, fotografie s neskutečně tmavými okraji... myslel jsem, že ví, co kupuje... prý mu to vnutila nějaká 'bábuška', když jel Transsibiřskou magistrálou... Nikdy mi o té cestě do Ruska nechtěl říct, jenom si stěžoval na Rusy a ostatní obyvatelstvo Federace, zato o Ruskách mluvil vždycky hezky - jak jsou krásné, s pěknými tvary a libozvučným hlasem - prý, že to jsou silné ženy, které ví, co chtějí... to už jsem taky zjistil...
Když jsem složil maturitní zkoušku se samými výbornými, (a že jsem se nadřel, abych takovéto známky měl), rodiče nehli ani brvou. Tvrdili, že jejich známky to nejsou, že to já mám být rád ze svých výsledků a nechtít chválu za něco, co dělám pro sebe. Mně tehdy byl známky ukradené, já chtěl, aby rodiče uznali, že mám na víc, než na nějakou práci u stroje. Otec kdysi chtěl, abych studoval elektroniku, nebo alespoň automechanika, ale já byl proti. Nikdy mne nic takového nebavilo a já nechtěl ztratit roky života studiem něčeho, co bych později nenáviděl. Překvapilo mne, že ani jeden nepředpokládal, že bych mohl jít na vysokou. Když jsem se vrátil domů s maturitním vysvědčením, táta jej rychle přejel očima, něco zamumlal za odměnu mi předal montérky. Zůstal jsem tam sedět s otevřenými ústy a nechápal jsem. Nechápal jsem, jak může být takový ignorant, jako ho vůbec mohlo napadnout něco takového. Tehdy jsme se pohádali, ani jeden nevěděl, že jsem se dostal na univerzitu St. Augeuna - přijímací řízení jsem absolvoval tady ve francii. Univerzita má drobné pobočky v různých částech Evropy - pokud se nemýlím, tak ještě v Berlíně, Bratislavě a v Kyjevě . Možná také kdesi v Itálii - to si nejsem jistý. Já však chtěl přímo do centra všeho dění a proto jsem při pohovoru souhlasil, že bych nastoupil do Belgie. Tehdy mi už bylo osmnáct, jediné, co mi scházelo byly peníze. Ty mi půjčili prarodiče. Oni nebyli proti, podporovali mně, asi jako jediní v mé rodině. Babička sama kdysi studovala dějiny umění, když její rodiče utekli do Spojených států, studium však musela předčasně ukončit díky zdravotním komplikacím. Dodnes si vyčítá, že se jí nedostalo možnosti splnit si svůj sen. Už nechtěla vidět a zažít to zklamání znovu, proto byla ochotná udělat cokoliv, abych se dostal na vysokou. Když jsem ji řekl o Belgii, tak ji to překvapilo. Vím, že tehdy plakala - byla zvyklá, že jsem za ní často jezdíval na návštěvy. Měl jsem to od ní jen pár stanic autobusem. Věděla, že jakmile odjedu do ciziny, už ji nebudu moci navštěvovat, nedonesu ji sušené bylinky na čaj, které pěstovala máma na své zahradě - vždycky se na ně těšila. Nosíval jsem je jenom já, s mou matkou nevychází příliš dobře. Jednou se prý pohádaly... dodnes nevím, kvůli čemu - nikdo není ochotný mi to říci. Když na to náhodou navedu řeč, předstírají, že neví o čem mluvím a usmívají se na sebe, jako by byly nejlepší přítelkyně. ta přetvářka je nechutná. je mi z ní na zvracení. Nejsem malé dítě, kterému lidé můžou lhát do očí a myslet si, že jim to projde...
Žádné komentáře:
Okomentovat