středa 17. července 2013

Kapitola XXXII - Dvě tváře

Ambra Cadutti
Opustit Řím, to krásné město bylo těžké, ale svět se točí dál a já chtěla vyjet za hranice. Rodiče mě v tom samozřejmě podporovali – na světě není nic, co by mne mohlo zbrzdit v cestě za mými sny. Když jsem byla malá holka, chtěla jsem být zdravotní sestřičkou, protože se mi líbily ty oblečky v animovaných filmech. Když jsem pak jednou skončila v nemocnici a viděla, co nosí doopravdy, velice rychle jsem od toho upustila. Rodiče mě vždycky vedli ke zpěvu – moje mamka byla operní zpěvačka a nějakou dobu hrála i v divadle. Nikdy jsem nevynechala žádné její představení. Chodila jsem na soukromou školu – první roky studia jsem byla v Itálii, na střední školu jsem pak vycestovala do Švýcarska, kde se o mne od mých dvanácti starala teta z Bernu, díky které jsem se naučila perfektně německy a školu jsem absolvovala s vyznamenáním. Rodiče nikdy neprojevili přílš velkou radost nad mými úspěchy at ksje mse naučila brát je jako samozřejmost, nikoli jako výhru. Zkrátka jsem dokázal získat to, na co si ukážu – a udělám pro to maximum. Mamka brečela, když jsem řekla, že odcházím na další tři roky do Belgie studovat právo – tak jak to vždycky chtěl můj otec – alespoň v tomhle jsem mu chtěla vyhovět. Mým snem vždycky bude být herečkou, ale potřebuji nějaké povolání, kterým bych se mohla také chlubit – právníci jsou prý slušně placeni, ale stejně se tomu nechci věnovat – chtěla bych se věnovat herectví naplno. Nechci mít rodinu, chci mít majetek, veliký dům a být slavná herečka. Ráda bych se prosadila v USA. Až skončím tady v Belgii, tak asi odjedu do New Yorku – je to krásný sen a ještě lepší je, když víte, že si jej můžete dovolit. Proto jsem také uvítala možnost přihlásit se do semináře na této univerzitě – i když vím, že to bude stát za houby, alespoň všem ukážu, co ve mně je. Jsem nejlepší, vím to a ani nepotřebuji vidět konkurenci. Umím zpívat, dělat pantomimu i hrát na klavír a kytaru. Nemám zkrátka konkurenci

Liling Hong
Mí rodiče pochází z Hong Kongu, ale přestěhovali jsme se do Evropy, když mi byli dva měsíce. Do mým tří let jsem vyrůstala na venkově, když jsem začla navštěvovat základní školu, otec získal práci poblíž Bruselu a my si mohli dovolit větší dům se zahradou. Mám ještě další tři sourozence – dva bratry a jednu sestru – jsem z nich nejstarší – všichni se narodili až tady v Belgii.  Jsem vychována ve francouzském a německém jazyce. Rodiče neovládají společně ani jeden, takže se s každým domlouváme v jiném jazyce. Čínštinu neovládám téměř vůbec – sice se nás snažili naučit pár znaků a několik vět, ale tehdy mně to vůbec nebavilo. Na střední jsem začal navštěvovat kurzy čínštiny, takže se čínštinu trochu ovládám. Mí sourozenci vůbec, téměř všichni jsem vyřadili náš jazyk z běžného života. Když k nám jednou za tři roky přijde babička, vždycky se zlobí, protože ona mluví jenom čínsky a taky trochu francouzsky, ose kdysi za války zamilovala do Francouze, který ji unesl. Vždycky nám to vyprávěla před spaním – znělo to spíše jako nějaký smyšlený romantický kýč, taky proto, že používala jednoduché věty a souvětí takřka vynechávala. Mám ji moc ráda, škoda jen, že ji vídáme tak málo – ráda si s ní povídám. Jednou mi řekla, že mně má ze všech svých vnoučat nejradši – jsem totiž jediná, kterou zažila u porodu a trávila se mnou první chvíle mého života. Jsem jediná, co se narodila v Hong Kongu, jsem jediná, kterou si chovala a vozila v kočárku první měsíce mého života – do té doby, než jsme se odstěhovali za hranice. Tehdy se prý hodně pohádali s mým tátou – ale dneska už jsou zase v pohodě. Doufám, že příští rok přijede. To mi bude devatenáct – její oblíbené číslo. Když bylo mé mamce devatenáct, dostal přání na kterém bylo devatenáct jejich nejoblíbenějších věcí, které se v průběhu následujících devatenáct hodin objevovaly pod jejím polštářem. Byly to prý její nejhezčí narozeniny. Za rok na to potkala taťku a celou dobu chtěli dítě – mě. Byla jsem doslova a dopísmene vymodlená. Doktoři totiž tvrdili, že je otec neplodný – nakonec jsem se však po sedmi letech narodila. Nikdo nevěřil, že se to stane – babička už nedoufala, že se někdy dočká vnučky – tak možná proto mě má taky tak ráda. Rodina je pro mě vše – chtěla bych učit v mateřské škole a pomáhat mamce. Moc toho pro nás udělala a já se nerada dívám, jak se trápí. Taky ji chci udělat radost a naučit se čínsky, proto jsem nadšená, že se tady v Bruselu vyučují základy čínštiny pro začátečníky. Platím si to ze svých tajných úspor, rodiče se o tom nesmí dozvědět, ráda bych je někdy překvapila písničkou a nebo nějakým videem. Já si myslím, že je mrzí, že jsme zapomněli na náš jazyk... ale francouzštinu bych za nic nevyměnila. Krásně zní, zvlášť v písničkách – já také ráda zpívám – proto jsem ocenila možnost přihlásit se do hudebně-dramatického semináře, určitě využiji znalosti odtud při práci s dětmi. Nemůžu se dočkat, až všechno začne... když jsem však včera potkala pana Jourdaina, tak mi řekl, že je tu možnost, že se seminář neotevře. Prý není dostatek lidí. Tak jsem mu navrhla, že by jsme mohli v parku před budovou univerzity zazpívat – možná taky přimějeme pár lidí, aby se také přihlásili...

Kapitola XXXI - Cheers

Snídaně, kterou si Elizabeth dopřála po namáhavém běhání obsahovala zbylou polovinu jablka, jeden plátek celozrnného chleba a hrnek neslazenéo zeleného čaje. Cítila, jak o v ní rychle mizí a jak má stále hlad – snažila se proto jíst, co nejpomaleji a přesvědčovala se, že toho jí příliš. María si do misky nasypala cereálie a zalila je mlékem.
,,Polotučné?“ Elizabeth se zhrozila ,,To nemyslíš vážně – jak chceš potom vypadat?“  napila se čaje – nebyl příliš dobrý, tak je dochutila citronem.
,,Problém, zlatíčko? Podívej se na mně: Pas mám štíhlý, boky tak akorát a bříško je ve skvělé formě. Já nepotřebuji zhubnout tolik co ty, já se chci pouze cítit fit – ale vím, jak strašné to musí být, když tě mezi sebou nechtějí... taky jsem kdysi byla tlustá jako ty. María pohodila vlasy a vyhrabala odněkud ze své drobné tašky rtěnku a začala ji nanášet na své plné rty. Elizabeth ji pozorně sledovala, jak její rty měnily barvu, jak si nanášela řasenku na oči – líbilo se í to, i když ona sama si na žádný make-up nepotrpěla, vždy zastávala přirozenost. Na zlomek sekundy však zatoužila podobat se Maríi. Vždyť vypadala jako hlavní hrdinka z Argentinské telenovely. Měla styl, byla krásná a sebevědomá. Elizabeth kromě poslední zmíněné věci všechno schází. Alespoň si to myslela a María ji nijak nepomáhala v tom změnit jí její špatný úsudek.
Elizabeth si ukousla posledního kousku jablka a dopila čaj. Převlékla se do dresu roztleskávaček. Sukně byla krátká a Elizabeth se příliš styděla za svá stehna, proto se nechtěla před Maríou ukazovat. Vyběhla co nejrychleji z pokoje – v jedné ruce drobný ručník, v druhé pet lahev s minerální neslazenou vodou a v uších sluchátka. Poslouchal směsicí letošních hudebních hitů. Potřebovala se odreagovat a když poslouchala Edith Piaf nebo jakéhokoli jiného šansoniéra, vždy ji to nutilo přemýšlet. Na to neměla náladu.
Za necelých patnáct minut se dostavila na blízké hřiště, některé dívky se již na místě protahovaly, jiné klábosily a nebo pokukovali po skupince chlapců, kteří se k cheerleaders přidali též. Postupně se na hřiště dostavilo všech devatenáct členů Světlušek – všichni na sobě měli modro-bílý dres a kvalitní boty, které neklouzaly na vlhké trávě. Vše začalo několika kolečky a krátkou rozcvičkou. Elizabeth se neloudala, byla rozcvičená již od rána, taže si na nemohl ztěžovat na ztuhlé svalstvo nebo bolesti kloubů. Dávala do toho všeho – potřebovala se před trenérkou předvést – hlavně také chtěla zapůsobit na ostatní... snad si ji oblíbí.

Ivan trávil většinu dne na přednáškách a volitelných seminářích. Díky dobrým studijním výsledkům z minulého ročníku na své domovské univerzitě mu bylo dovoleno absolvovat také přednášky o ruské literatuře, kultuře a umění.

Ivan
Drtivá většina přednášek stojí za houby, profesoři pořád něco mluví, já si to zapisuju, ale polovinu věcí stejně nevnímám. Je to nuda, nejlepší jsou volitelné semináře, které pořádají filozofická a pedagogická fakulta. Jejich předměty nejsou vůbec nudné – člověk se dozví alespoň něco nového. Žeru přednášející 'Ruské kultury' je to fakt kus. Vypadá jak vystřižená z mých časáků. Většinu času nosí krátkou sukni, bílou košili s hlubokým výstřihem a sako si zapíná na jediný knoflík přímo pod jejím bujným poprsím. Kdo by pak vnímal přednášku o ruských bohatýrech, když se mu dostává takového pohledu? Možná holky, ale u těch jsem zahlédl několik závistivých pohledů. Myslím, že jsem objevil svou budoucí manželku...
Moritz dnešní den trávil na přednáškách z Demografie, poslechl si úvod do Sociologie rodiny a usoudil, že bude nejlepší to všechno zapít. Celý den hleděl na přednášející a snažil se zapamatovat si, že ,,demografie je věda studující proces reprodukce lidských populací“ Tuhle přednášku měl, jako jednu z mála kompletně v angličtině – to asi proto mu tu připadalo tak nudné. Navíc zde byli samí divní lidé – všichni se mračili, měli na sobě šedivé oblečejí a tvářili se, jako by jim někdo strčil do úst citron. Přednášející – muž ve středních letech měl hlas vhodný tak do večerního pořadu pro pamětníky – dokázali by jste jím uspat i nemluvně – to se mu také málem povedlo. Moritz strávil zbytek přednášky kreslením karikatur profesora a jedině výbuchy smíchu, kterými pohoršoval své okolí mu bránilo ve spánku.

Kapitola XXX - Dieta

Elizabeth vstávala nyní každé ráno ve čtyři hodiny. Na snídani si oloupala banán a smíchal jej s půlkou jablka nakrájeného na kostičky – čím menší, tím lepší. Jedla doopravdy pomalu a vychutnávala si to – po dobu dalších dvou hodin nedostane nic – až se vrátí z běhu, tak si možná za odměnu bude moci dát kousek jablka. Možná... hnala ji touha po dobré postavě – samotnou ji to děsilo – nikdy taková nebyla, nyní však šlo o mnohem víc než jenom o její spokojený pocit – aby mohla být u Světlušek, musí být hubená, mít ploché břicho a pevná stehna. Vždy, když ji honila mlsná, představila si sama sebe jako tlustou roztleskávačku, jak se ji dívky snaží zvednout a pod tíhou jejího těla jim křupou kosti v těle – celá sestava se bortí a jedné z nich dokonce rozmáčkne hlavu svým velikým tučným pozadím. Krev se rozpřískne po trávníku a zabarví krásné tváře roztleskávaček kapkami rudé tekutiny. Mozek se vymáčkne ven a rozplizne se na trávníku – i oči vylezou z důlků. Všechny dívky křičí, mají zlámané ruce a popraskané svaly - všechny se jí bojí a ukazují na ni, jak její obezita dokázala zničit družstvo. Elizabeth věděla, že to, co se odehrává v její hlavě je naprostý nesmysl, ale nemohla se tomu ubránit. ,,Takhle přeci nechceš dopadnout, takhle nechceš dopadnout ty huso. Neděláš to, abys se líbila nějakým trapným klukům – děláš to kvůli Světluškám a hlavně kvůli sobě“ Elizabeth se protáhla a chtěla přemluvit i Maríu, ale ta byla z včerejšího sex-chatování natolik unavená,  že Elizabeth odpálkovala jediným gestem.
,,Ty budeš tlustá... měj se“ vyběhla z pokoje a do uší si strčila sluchátka. Hlavní dveře byly odemknuty, tak do nich jen lehce strčila a otevřely se samy. Vzduch byl cítit po pečivu, do pekárny   se vezly čerstvé bagety již brzo ráno, aby si mohli ranní ptáčata zpříjemnit svůj den křupavou houskou a šálkem kávy, který si mohli nabídnou naproti v Café Brouxelles. ,,Je to hnus, je to hnus“ Elizabeth se snažila nedýchat nosem, aby mola lépe odolávat pokušení. Proběhla úzkou uličkou, míjela se s nějakým cyklistou, který si neodpustil  hvizd, když se podíval na jějí tělo. Bylo to dobré nebo znamení? Znamenalo to: ,,Fíha, ta má ale sexy zadek“ nebo ,,Téda, na tuku z jejich stehen bych usmažil krůtí řízky“ Elizabeth se soustředila jen na běh, obloha se velice pomalu probírala k životu, stále ještě převažovaly ty temné barvy, do kterých byl Brusel ponořen. Míjela knihovnu, klub „Multiculturalisme“ - zde se konaly studentské slavnosti ze všech koutů světa – mezi studenty byl velice oblíbený. Minulý rok se zde konalo představení na počet Čínského nového roku. Také zde každoročně univerzitní kluby soutěžili o přízeň diváků – zde se taky dvakrát konal mezinárodní sraz hudebně-dramatických seminářů z celé Evropy. Zde také vyhrál poprvé seminář Univerzity St. Augeuna – protivníci nebyli s výsledky spokojen, odvolávali se na spojitost vzathu Multiculturalisme a  univerzity, jelikož vše bylo součástí velkého komplexu. Klub i jeho vedoucí – profesionálové z celého světa jsou zavázáni slibem nestrannosti. Proto jsou zde taky lidé z soupeřících univerzit. Pochopitelně, že většina z nich hlasuje pro tu školu, kterou absolvovala, nebo na které profesně působila, všechno však dokáží v pořádku zahrát tak, aby situace vypadala zcela v pořádku. Elizabeth proběhla kolem Crefascy, znechuceně si odplivla a zahnula směrem k parku. Několik důchodců se psy na vodítku nejspíše probírali své někdejší mládí a jednomu z nich nejspíše utekl jejich nejvěrnější přítel. Pobíhal zmateně s vodítkem omotaným kolem těla a tlapek, štěkal, vrčel a snažil se zbavit toho provázku, co mu překážel v běhu. Běhala dokolečka, kličkovala mezi lavičkami i stromy, vyhýbala se odpadkovým košům, těm štěkacím smetákům a jejich 'dárečkům', které zde zapomnětliví lidé nechali. A to přitom je téměř u každého koše napsáno, aby po svých mazlíčcích uklízeli onu střevy zpracovanou potravu, která musela opustit jejich těla přímo tam, kde chodí lidé.  Elizabeth se napila vody a přepla na další skladbu – zrychlila, aby stíhala tempu hudby a běžela ještě další půl hodinu. Když se pak vrátila na pokoj, dívky už byly vzhůru. María kontrovala svou emailovou poštu a měnila status na své sociální síti. Během toho také odpovídala na esemesku a očekávala hovor od své kamarádky. Musela sní probrat to hrozné oblečení, které na sobě má na své profilové fotce. To ji ihned připomnělo, že nesmí zapomenout 'cvaknout' se před webku do svého denního albumu s názvem: „Každým dnem krásnější“. Možná zkoušela nějaký přípravek proti vráskám nebo kontrolovala růst svých řas, nicméně fotografií v té složce bylo už něco přes šetset. Když neměla co dělat, rozklikla si složku a kochala se tím, jak vypadal před měsícem, před dvěma, před půl rokem a nebo vloni. Zdá se vám to jako poněkud primitivní zábava? Máte pravdu – je to primitivní...

Kapitola XXIV - Tři jména


Probíhal již třetí den zápisu a na seznamu se objevily pouze další tři jména:
Luisa Armelliene
Ambra Cadutti
Liling Hong

Gregory byl rozčilený, věděl, že když nesesbírá alespoň deset lidí, seminář se letos neotevře. Potřeboval nějak získat nové tváře, ti kteří kdy s klubem něco měli, se k němu otočili zády a nechtějí s ním mít nic společného- nechtějí, aby si je lidé spojovaly s touto katastrofou.
Ale co udělat? Plakáty a letáky nepomohly, musí rychle jednat.

Gregory
Já to věděl... přihlásilo se pět lidí – z toho čtyři dívky a jeden kluk – to bude problém, musím rychle něco vymyslet. Napadlo mne vytvořit malé představení tady v sále, ale nevím, jestli stihneme vytvořit něco do konce týdne. V neděli musím odevzdat kompletní seznam členů semináře... nevím co dělat...

Luisa
Ehm... studuji prvním rokem ekologii tady na... univerzitě. Nosím brýle a rovnátka... doma jsem měla plastovou panenku, která uměla mluvit... vic si... z dětství nepamatuju.
Ve škole jsem měla dobré... známky... Nejsem ráda, když lidé chtějí, abych s němi mluvila... smějí se. Ráda zpívám a tančím, ale nemám žádné... kamarády. Smějí se mi... lidé, když něco chtějí, tak jsou zlí a nadávají... jsem hloupá. Prý nic nevím... a...a mám křivé zuby. Já se ráda učím... ale nikdo... ne-nepočká na mou odpověď... jsem prý... moc divná a proto nemám kamarády. Ráda tančím a zpívám písničky... to mi prý jde... Když zpívám... můžu zapomenout na problémy... na kamarády a na rodinu... zpívat se nebojím... ale mluvit ano...

Luisa byla umístěna na Crefascu, především díky doporučení bývalé studentky univerzity St. Augeuna, její tety – která se o ni starala od jejích čtyř let. Luisa byla normální zdravé dítě se spoustou zájmů – všechno ji bavilo, zajímala se o knížky a ráda se dívala v televizi na animované filmy. Tehdy se také zjistilo, že má velice špatný zrak. Už ve svých sedmi letech měla brýle s osmi a půl dioptriemi a trpěla strabismem. Díky traumatickému zážitku, který se jí přihodil ve čtyřech letech, trpěla až do svých dvanácti let selektivním mutismem, který se velice dlouho dobu odbourával pomocí logopedů a psychologů. Díky těmto problémům, ji dělalo potíže komunikovat s většinou lidí – jediný, na koho dlouhé roky mluvila byla její plastová panenka Daisy, kterou dostala od své matky, když ji byl jeden rok.  Dokázala s ní trávit celé hodiny o samotě, mnohdy ji také brávala ven na procházky, kde se zamilovala do krajiny, která ji obklopovala. Nádherné stromy a jejich zelené listí, pestrobarevné květiny a spousta roztodivné zvěře, která spolu v klidu koexistovala. Jedině venku byla šťastná – když mohla poslouchat štěbetání ptáků, zurčení potoku a foukání větru, ve kterém se větve stromu prohýbaly a vydávaly praskavý zvuk. Chtěla o  tom všem mluvit, ale chyběla ji slovní zásoba – chtěla to všechno znát, ale neuměla to popsat. Tehdy se rozhodla, že se musí změnit. Začala číst knihy - četla neustále – všechno, co se nacházelo v její knihovně přečetla během dvou týdnů, poté začala navštěvovat místní knihovnu. Bylo to chytré děvče, jenom ji dělalo problémy vyjádřit, jak se cítí. Po letech průběžné terapie se podařilo selektivní mutismus z velké části potlačit a Luisa se začlenila do běžné společnosti. Vystudovala gymnázium – nebyla sice nejlepší, ale všichni byli s výsledkem spokojeni. Mnozí studenti s ní příliš nekomunikovali a posmívali se jí, když chtěla vyjádřit své pocity. Nedokázala to moc dobře a tak vzbuzovala pocit, že je mentálně zaostalá. Chtěla s tím něco udělat, ale bylo to mnohem těžší, než očekávala.

Kapitola XXVIII - Mały rynek v Bruselu

Nový díl

Ania seděla v parku, v ruce odřenou Bibli. Zhluboka se nadechla a vůně růží rostoucích opodál ji vyčaroval nepatrný úsměv na rtech. Do příští přednášky ji zbývá ještě pár hodin, které chtěla strávit mimo svou kolej.
Její bledá pleť vypadala v poledním slunci jako kdyby byla vytesána z bílého mramoru. Paprsky se opíraly do jejích dlouhých vlasů a rozzářily je zlatavými  tóny. Všude kolem byl klid, vítr se opíral do stromů, které se s vrzáním prohýbaly. Odložila knihu vedle sebe a z koženého batůžku vytáhla zobcovou flétnu. Zahrála několik not a naslouchala zpěvu ptactva, se kterým by mohla stvořit dokonalý orchestr.
"Ania! Cześć!" ozvalo se do podmanivých tónů a zvuk flétny ustal. Ania se zvedla na nohy a schovala si věci do tašky. Z dálky na ni mávala pár lidí oblečených do středověkých kostýmů a v rukou měli několik hudebních nástrojů. Africké bubny, paličky, dudy, loutna a další drobné nástroje se spolu s jejich majiteli dopravily na prostorného parku, který sloužil těmto mladým hudebníkům  k rozvoji jejich uměleckých vloh.
 Julita, Katarzyna, Maciej a Tadeusz spolu s Aniou tvořili už od střední školy takový komorní folklórní soubor, který vznikl v Łodżi před pěti lety a od té doby všichni cestují po Evropě a hrají jen tak pro radost. Julita a její bratr Maciej žijí v Schaerbeeku, takovém větším městě necelé čtyři kilometry vzdálené od centra Bruselu; přestěhovali se do Belgie před pár lety, byl to také jeden z důvodů pro Aniu, proč zvolit tuto univerzitu. Tadeusz bydlí nedaleko Aniiné koleje v pronájmu a pracuje jako archivář v místním klášteře a Katarzyna? Ta učí v katolické mateřské škole nedaleko Koekelbergu. Ania a Maciej jsou nejmladší a také jediní studenti, kteří většinu času tráví nad knihami či v kostele. Proto nestíhají pravidelné schůzky ohledně skladby nových písní. Maciej se rozzářil při pohledu na světlovlasou dívku a něco zaznakoval. Ania se zasmála a podala mu svůj zpěvník.
"Díky, jsi zlatá - já ten svůj nemůžu najít, nevzpomenu si, kam jsem jej jen mohl dát"
Úsměvem mu odpověděla, protože znakovat nyní nemohla, v jedné ruce držela svůj batoh a druhou z něj vytahovala flétnu.
"Dneska by jsi 'Gaudete' měla zpívat ty, Katjo - já si vezmu na starost refrén spolu s bratrem a pak zkusíme i ty další..." Julita listovala ve svém zpěvníku a párkrát si pročetla notový zápis. Měla skvělou paměť. "Anio, chceš si půjčit můj zpěvník, nebo to zahraješ zpaměti?"
Ania zatřásla hlavou a přiložila si flétnu ke rtům, zahrála první tón a Maciej svým nízko položeným hlasem zazpíval první sloku, Tadeusz se přidal hrou na loutnu, ale Katazryna jej zastavila.
"Ta se tam zakomponuje jen s obtížemi, měli by jsme to omezit jen na flétnu a na ty bubny, uvidíme, co z toho vzejde"
"Tady by se vlastně žádné nástroje ani používat nemusely, ale problém je v tom, že tohle je píseň spíše pro sborový zpěv - proč nezkusit něco jiného? " Maciej zvedl ze země dudy a spustil sólo "La Suite Meutriere", Ania se pomalu přidala flétnou a Tadeusz hrál na bubny. Prsty poklepával na napnutou kůži a podupával levou nohou no rytmu. Lidé v parku procházeli kolem a někteří se dokonce pozastavili, aby se zaposlouchali do nádherných tónů středověké hudby. Ania najednou nevypadala zase tak bledě a její tvář se na slunci rozzářila. Při hře měla zavřené oči, byl to osvobozující pocit, díky tomu jí její handicap připadal zcela bezvýznamný,  protože i když nemohla z úst vypouštět žádná slova, ta melodie kterou vyluzoval nástroj ovládaný jejími prsty a rty. I ve svém šedivém oblečené vypadala, jako by ji obklopovaly všechny barvy; Ania hraje na flétnu už od šesti let a za tu dobu ovládla jak Zobcovou, tak příčnou, ale také panovu flétnu, na kterou hraje při všech vystoupeních jejich malého sboru. Hodiny začaly odbíjet celou...

Kapitola XXVII - Gerard


Elizabeth a Ansell obíhali všechny pokoje na koleji a přesvědčovali studenty, aby se přidali k nim.
Ve většině případů se setkali s odmítnutím a u starších studentů dokonce s výsměchem. Nikdo nevěřil, že by hudebně-dramatický seminář mohl sehnat dostatek členů, aby mohlo dojít k jeho znovuotevření. Určitě nebude dosahovat takové kvality, jako kdysi, zvláště nyní, když byl na místo vedoucího dosazen výchovný poradce, který neměl s řízením takovýchto 'klubů' žádné zkušenosti. To svědčilo o tom, že o místo není moc velký zájem a tak jej přihodili jedinému, kdo zvedl ruku. On jako jeden z mála věřil v nesmrtelnou slávu tohoto semináře, který vznikl se založením univerzity a jehož popularita byla natolik významná, že jej znali i za hranice Belgie.
Letošním vedoucím klubu byl Gregory Gerard Jourdain - jednu dobu vedl přednášky z pedagogiky a aplikované psychologie, po čase však zjistil, že to není to pravé a odešel učit na střední školu, kde zůstal několik let - nedokázal se však nikdy zcela oprostit do atmosféry zdejší univerzity - něco jej stále táhlo zpět, musel se zde vrátit - tak také po třech letech udělal. Stal se poradcem pro studenty, kteří se potřebují svěřit se studijními či osobními problémy - byla to dlouhá cesta, než si získal jejich důvěru, nyní však za ním chodí denně studenti ze všech kolejí. Je to složitá práce, člověk musí umět naslouchat, musí umět poradit - správně. Ne vždy se to povede, ne vždy jsou lidé z vaší radou spokojeni, někdy udělají úplný opak toho, co jste jim poradili a viní z toho vás. Je mnohdy těžké zvládat tyto situace, doopravdy obtížné, ale pokud člověk skutečně chce těm lidem pomoci, je ochoten obětovat hodně ze svého času, trpělivosti a zkušeností...

Gerard
Jsem absolvent univerzity St. Augeuna - obor: Sociální pedagogika a psychologie. Mým snem bylo pracovat v mateřské škole. Já sám děti nemám, ale vždy jsem po nich toužil - je to něco nádherného, vychovat dítě - toho nádherného bezbranného tvora, který se pod dobrými dlaněmi rodiče či pedagogů mění v soběstačného, spravedlivého a morálně vyspělého člověka. Bohužel mne nepřijali, neměl jsem prý dostatečnou praxi a pro tuto práci byly upřednostňovány ženy. Chtěl jsem jít učit na střední školu - chvíli jsem učil pedagogiku a psychologii - studenti nebyli spokojeni s metodami mé výuky. Možná jsem byl až příliš přísný, možná také byli rozčilení, že jsem nahradil tolik oblíbenou profesorku, která na škole pracovala dlouhá léta - studenti ji měli rádi - byla velice vzdělaná, chvíli pracovala jako knihovnice, takže za ní studenti chodili pro informace, když vypracovávali seminární práce - vždy byla ochotná jím pomoci - proto mne mrzelo, když jsem viděl, jak ji vyhazují. Prý potřebují 'mladou krev'. Ta však nemusí být nutně lepší, chybí jí zkušenosti, které si žádným studiem nenasbírá chybí jí ta praxe. Myslím si, že mě musela dlouho nesnášet - vlastně ani nevím, kde a jako co vůbec ty tři roky byla zaměstnaná, ale když jsem ji viděl jednou o prázdninách, vypadala strašně zuboženě - bylo mi jí líto. Když jsem odcházel a ona se vracela zpět - byl jsem za ni rád. Ona tu práci a hlavně tu školu milovala, to já si k ní nikdy takový vztah nevytvořil. Já se chtěl vrátit na univerzitu. Občas přednáším jako externista na různých univerzitách: V Londýně, Berlíně, Praze nebo Vídni. Pi výměnném pobytu jsem zavítal dvakrát do České republiky. Jednou tam probíhal mezinárodní sraz Sociálně-pedagockých pracovníků a podruhé jsem tam byl na výměnném studijním programu během mého magisterského studia. Praha mi tehdy učarovala. Krásné to město, hlučné asi jako každé takovéto velikosti, ale za poznání té kultury stálo i to ztracení se v bludišti. Na Prahu, stejně jako na Vídeň mám jen hezké vzpomínky. Mé pokusy o zorganizování zájezdu do Rakouska během mého působení na střední škole ztroskotalo na velice špatné domluvě s ředitelem školy.
Jsem rád, že jsem se po těch letech vrátil zpět. Nejvíce mne zarazilo, že hudebně-dramatický seminář - někdejší chlouba naší školy je zcela zapomenuta a nikdo se nesnaží o obnovení této tradice. Když se mi nabídla možnost vést tento klub - nemohl jsem odmítnout. Vím, že v pár okamžiků v minulosti nám velice uškodili, ale to nesmí bránit tomu, aby se talentovaní studenti mohli projevit...

Kapitola XXVI - Seminář hudebně dramatický


Ansell
Už ani, nevím, jak se ke mně ten papír s přihláškou do hudebně-dramatického klubu dostal, ale myslím si, že mi jej vnutila Elizabeth. Sháněla nějaké lidi a znala pouze mně (a kdo by si mně nepamatoval - jsem ten, komu Moritz zlomil nos a komu Roy nesl tampony...), a pár lidí v mé blízkosti (takže vlastně celý pokoj 703) Umí být hodně přesvědčivá a vážně ji nezajímaly mé připomínky, že neumím ani zpívat a ani tancovat. Ve školním divadle jsem vždycky dělal nějaké statické objekty, případně jsem vytvářel zvuky prostředí (šumění listí nebo moře, cvrlikání ptactva - dokázal jsem napodobit alespoň deset druhů plus ještě nějaké sci-fi zvuky, to jsem se naučil při hraní počítačových her u mého bratrance. Když nám bylo třináct, tak donesl od svého spolužáka nějakou brutální střílečku. Jeho rodiče však byli trochu divní a zakazovali mu hrát jakékoli hry, které vydávají zvuky, nebo obsahují násilí. Nikdy mu k počítači nekoupili bedýnky. Porušili jsme tedy pravidlo o brutálních hrách a když se nám podařilo konečně spustit BloodyMartians2, tak jsme zjistili, že nejzábavnější na hře byly ty tajemné zvuky, kdy jsme museli poslouchat, jestli za vámi někdo jde, jak se ozve výstřel z laserové pistole a nebo když vybouchne ultravodíková puma... Jak to zní, když se vám do krku zakousne zmutovaný pes a trhá vám hlavu, jaké jsou zvuky křupání kostí, když vás zavalí popelnice a jak zní překonávání nadzvukové rychlosti. Všechny tyto zvuky jsem musel obstarávat já, aby měl můj milý bratranec radost. Já si to užíval a on byl šťastný. Všichni byli spokojení, vyjma jeho matky, která mu potom počítač zakázala navždy. Odvezla jej na charitu. Ona to takhle dělala vždycky. Když si Dominique nevážil věcí, nebo si jich naopak vážil až moc (když například trávil s mobilním telefonem moc dlouhou dobu, nebo když si už po třetí četl jednu a tu samou knihu), tak to všechno odvezla na charitu. Nakonec mu zůstala pouze postel, ze které si jednu noc udělal pirátskou loď - přehodil si před hlavu deku a křičel, že je v podpalubí - nakonec mu vzali i tu. Jeho matka jej každou chvíli kontrolovala, jestli nedělá něco špatného a když se jí něco nezdálo, musel se modlit k Bohu. A také mu vykládala o dětech na Ukrajině a chudobě, která je tam potkává - co na tom, že tam nikdy nebyla - noviny a televize nelžou. Lže jenom internet - v něm je všechno zlo. K tomuto závěru došla, když na ni v knihovně vyskočila nabídka na zvětšení poprsí - a to jenom hledala na internetu název knihy, kterou si chtěla vypůjčit. Měla však své dítě nad všechno ráda - nedovolila, aby se zranil, aby onemocněl - pravidelně bral desítky léků na posílení imunity, léky proti nachlazení a spoustu vitamínů. Každý den musel sníst citron a také lžičku rybího tuku. I ona to tak dělala. A za celý svůj život byla v nemocnici pouze jednou... když ji zjistili rakovinu žaludku. Neskutečně zhubla a vypadaly jí všechny vlasy - Dominiqovi tvrdila, že jedla málo vitamínů - pokud nechce skončil jako ona, musí je jíst pravidelně.
Nevím, jak se jim daří - jenom jsem slyšel, že se Dominique dostal do speciální třídy pro problémové žáky. Prý o to zažádala jeho vlastní matka...
Má rodina je normální, má problémy jako kterákoliv jiná... jenom s tím rozdílem, že všichni to jsou blázni... Potřeboval jsem se dostat mezi normální lidi, vypadnout od tama. Cítím se volný...
Ale to jsem poněkud odbočil... na přemlouvání Elizabeth jsem nakonec přistoupil, půjčil si její propisku a podepsal se. Snad to nebyla největší chyba v mém životě. Neumím vystupovat před lidma - mám strach, že se mi vysmějí... ale na druhou stranu potřebují nějaké rozptýlení od školy. Když vidím ten můj rozvrh... doufám, že se mi tam nějaké volno vtěsná.
Dokonce mě přemluvila, abych s ní šel přesvědčovat ostatní. Jak se tak koukám, nikdo o to nejeví moc veliký zájem... nejspíš to nemá cenu...

Kapitola XXV - Maturitní vysvědčení


Ansellovy přednášky zabíraly většinu dne, zvolil si většinu povinně volitelných i volitelných seminářů, chce mít nejlepší podmínky pro navazující magisterské studium oboru, který si zvolili. Musí na sobě pracovat. Musí sám sobě dokázat, že na to má.

Ansell
Když jsem rodičům řekl, že chci na univerzitu, nepochopili to. Můj otec pracuje jako elektrikář a matka je kuchařka. Na vysokoškoláky se dívali s opovržením - byli pro ně jenom otravný hmyz, který bere práci poctivým řemeslníkům. Bydleli jsme na vesnici, kde měli vysokou školu pouze učitelé - od těch se mi dostávalo dobrého vzdělání, studium mne však nebavilo, tehdy jsem měl jiné zájmy. Rád jsem fotil - jednou mi táta z jakési pracovní cesty do Moskvy (z čehož se nakonec vyklubala cesta za milenkou, kterou jednou potkal na táboře - máma to nerozdýchala a rozvedli se) přinesl takový ten nekvalitní fotoaparát Lomo. Fotit s ním bylo snadné a ty fotky byly hotová umělecká díla. Táta v nich viděl jenom barevné šmouhy, nepořádně zaostřené předměty, fotografie s neskutečně tmavými okraji... myslel jsem, že ví, co kupuje... prý mu to vnutila nějaká 'bábuška', když jel Transsibiřskou magistrálou... Nikdy mi o té cestě do Ruska nechtěl říct, jenom si stěžoval na Rusy a ostatní obyvatelstvo Federace, zato o Ruskách mluvil vždycky hezky - jak jsou krásné, s pěknými tvary a libozvučným hlasem - prý, že to jsou silné ženy, které ví, co chtějí... to už jsem taky zjistil...
Když jsem složil maturitní zkoušku se samými výbornými, (a že jsem se nadřel, abych takovéto známky měl), rodiče nehli ani brvou. Tvrdili, že jejich známky to nejsou, že to já mám být rád ze svých výsledků a nechtít chválu za něco, co dělám pro sebe. Mně tehdy byl známky ukradené, já chtěl, aby rodiče uznali, že mám na víc, než na nějakou práci u stroje. Otec kdysi chtěl, abych studoval elektroniku, nebo alespoň automechanika, ale já byl proti. Nikdy mne nic takového nebavilo a já nechtěl ztratit roky života studiem něčeho, co bych později nenáviděl. Překvapilo mne, že ani jeden nepředpokládal, že bych mohl jít na vysokou. Když jsem se vrátil domů s maturitním vysvědčením, táta jej rychle přejel očima, něco zamumlal za odměnu mi předal montérky. Zůstal jsem tam sedět s otevřenými ústy a nechápal jsem. Nechápal jsem, jak může být takový ignorant, jako ho vůbec mohlo napadnout něco takového. Tehdy jsme se pohádali, ani jeden nevěděl, že jsem se dostal na univerzitu St. Augeuna - přijímací řízení jsem absolvoval tady ve francii. Univerzita má drobné pobočky v různých částech Evropy - pokud se nemýlím, tak ještě v Berlíně, Bratislavě a v Kyjevě . Možná také kdesi v Itálii - to si nejsem jistý. Já však chtěl přímo do centra všeho dění a proto jsem při pohovoru souhlasil, že bych nastoupil do Belgie. Tehdy mi už bylo osmnáct, jediné, co mi scházelo byly peníze. Ty mi půjčili prarodiče. Oni nebyli proti, podporovali mně, asi jako jediní v mé rodině. Babička sama kdysi studovala dějiny umění, když její rodiče utekli do Spojených států, studium však musela předčasně ukončit díky zdravotním komplikacím. Dodnes si vyčítá, že se jí nedostalo možnosti splnit si svůj sen. Už nechtěla vidět a zažít to zklamání znovu, proto byla ochotná udělat cokoliv, abych se dostal na vysokou. Když jsem ji řekl o Belgii, tak ji to překvapilo. Vím, že tehdy plakala - byla zvyklá, že jsem za ní často jezdíval na návštěvy. Měl jsem to od ní jen pár stanic autobusem. Věděla, že jakmile odjedu do ciziny, už ji nebudu moci navštěvovat, nedonesu ji sušené bylinky na čaj, které pěstovala máma na své zahradě - vždycky se na ně těšila. Nosíval jsem je jenom já, s mou matkou nevychází příliš dobře. Jednou se prý pohádaly... dodnes nevím, kvůli čemu - nikdo není ochotný mi to říci. Když na to náhodou navedu řeč, předstírají, že neví o čem mluvím a usmívají se na sebe, jako by byly nejlepší přítelkyně. ta přetvářka je nechutná. je mi z ní na zvracení. Nejsem malé dítě, kterému lidé můžou lhát do očí a myslet si, že jim to projde...

Kapitola XXIV - Seminář


Zápis na seminář hudebně-dramatického umění probíhal v pondělí, v den před vypuknutím začátku přednáškového období, před začátkem všeho zmatku, který v sobě skrývá začátek semestru, začátek nového studijního období. Zápis do tohoto volitelného semináře probíhal od pondělí ještě dalších pět dnů, během této doby se mohou studenti všech ročníků jakéhokoliv oboru přihlásit, pokud mají v sobě alespoň trochu talentu a dovoluje jim to jejich rozvrh. Vlastně to nebyl seminář v pravém slova smyslu, jelikož se nezapočítával do studia a nebyl ohodnocen kredity. Je to jedna z volnočasových aktivit, které mohou studenti v rámci pobytu na kolejích, které spadají pod univerzitu St. Augeuna využít. Kdysi tento klub patřil mezi nejlepší univerzitní kluby Belgii, jeden jediný okamžik dokázal všechno obrátit v ...prach
Byl proto odsunut na nepříliš důležité místo jako 'kroužek', který sice mohl vystupovat na soutěžích, ale jeho kvality už nikdy nedosahovaly jeho začátků. Poslední tři, čtyři roky se tam studenti i vedoucí střídají jako na běžícím pásu a sestava nezůstane nikdy déle než rok. Proto si tento seminář nedokáže udržet stálou pozici a krčí se v hlubinách neúspěchu. Z hlavního prostředí univerzity byl sesazen před čtyřmi lety a nyní jej vedou profesoři a pedagogičtí pracovníci z jednotlivých kolejí. Přihlašovací papíry byly rozvěšeny i po celém areálu univerzity, která to však neviděla ráda, jelikož se stále stydí za tu věc minulou, kterou by nerada vytahovala na světlo. Nic, co by mohlo pošpinit tvář univerzity nesmí spatřit lidské oko. Je spousta lidí, kteří by rádi viděli tento univerzitní klub pohřbený někde hluboko pod zemí - zapomenout, že něco takového kdy existovalo.
Studenti prvních a mnohdy i druhých ročníků však nic nevěděli - ostatním bylo zakázáno o tom hovořit pod přísným trestem. Univerzita si velice důsledně střežila svou pověst a dokázala rychle zakročit proti všem, kteří se o něco takového pokoušeli.
Jakmile se k Elizabeth dostala informace o tomto semináři, neváhala ani vteřinu a ihned se začala zapisovat na seznam uchazečů. Zapsala se jako první - překvapilo ji to, čekala poněkud větší nával. Věřila, že v klidu zvládne Světlušky i divadlo. To probíhalo v pondělí, úterý a pátek, kdy mělý být sborové zkoušky a také během víkendu, kdy vše záleželo na individuální domluvě.

Elizabeth
Myslím si, že zvládnu všechno - studium, Světlušky i divadlo. Budu mít sice nabitý celý týden... ale tak od toho to všechno je, ne? Přece nebudu sedět na pokoji a vkuse hledět do bible jako ta Polka. Já chci žít, chci se mít čím pochlubit, chci aby něm byli rodič... abych na sebe mohla být pyšná. Já to zvládnu, všechno... jenom musím trochu zhubnout a začít zdravě jíst. María mi slíbila pomoc. Nic však nesmím nechat náhodě. Od jedné studentky jsem si půjčila léky na potlačování chuti k jídlu - to by mohlo pomoci. Dneska večer si půjdu zaběhat společně s Maríou, nemělo by se ochladit - zítra musím vstanout ve čtyři, jít si zase zaběhat, ať jsem připravená na trénink Světlušek. Cítím se tak skvěle. Mám cíl, pro který musím dřít, musím se změnit - je to perfektní.

Kapitola XXIII - Pobožné nudle


V úterý začínaly přednášky Elizabeth tak jako obvykle. Po první, která probíhala v angličtině se aktivně zapojoval do diskuze ohledně očekávání a cílů studia na této škole. Následovaly dvě hodiny semináře 'Gender a média' - úvod do problematiky a celkové pojetí médií ve společnosti. Z první přednášky si odnášela dlouhý seznam odborné literatury, k její štěstí byla valná většina v anglickém jazyce. Neopomněla však ani na francouzštinu a proto si dvacet procent přednášek zaregistrovala na francouzské sekci. To je obrovská výhoda studia na St. Augeune - volba libovolného semináře v jiném než v hlavním jazyce studia. Druhá přednáška, která spadala pod předmět: ,,Násilí na ženách" se vyjasnění této problematiky (definice a mezinárodně-právní vymezení pojmu) věnovala již v prvních chvílích dosti v širokém kontextu a přednášející (které z veliké části byly ženy) šli doopravdy do hloubky. Elizabeth veděla, že jít studovat tento obor, byla určitě skvělá volba. Odpoledne, když měla hodinu volno před začátkem 'Sociologické teorie genderu', vyšla před budovu univerzity, vytáhla si cigaretu a zapálila si. Dlouze potáhla a sledovala, jak plamen života krátí její chvilku nikotinového rozjímání. Nosem i ústy vyfoukla dým a do diáře si zapsala několik poznámek, většinou seznam skript, které si má koupit a počty knih, které má přečíst k tématu. Mohla by zajít do univerzitní knihovny. a zaregistrovat se tam - vše bude mít jednodušší - polovinu skript si nebude muset kupovat a tímpádem ušetří... ale na to má ještě dost času... Zašla si na oběd do blízkého asijského bistra a objednala si nudle s masem. Už na ně měla chuť. Zaplatila si ještě malou kolu a vesele vyšla směrem do parku - ještě měla spoustu času - nasadila si sluchátka do uší a pustila si svůj oblíbený šanson. Vytáhla z kabelky jednorázové jídlní hůlky, nabrala si pořádnou porci nudlí a otevřela ústa - už se nemohla dočkat, až konečně umlčí svůj hlasitý žaludek. ,,Budeš tlustá"... ,,Nevezmou tě mezi sebe" ,,Nikdo tě neunese" … ,,Vždyť je to plné tuku" Tyto a jiné kousavé věty se vynořily v Elizabethině mysli a snažily se podrývat její sebevědomí. ,,Hloupost" Elizabeth se zašklebila a strčila si nudle do úst. Před očima se jí zjevila postavy obézní dívky v dresu roztleskávačky, který jí byl tak těsný, až praskal ve švech. Odporná stehna zničená celulitidiou, strie a sádelnaté paže... počkat! vždyť to je ona sama. Zvedl se jí žaludek. Takhle přeci nejce dopadnout! Nenápadně vyplivla nudle zpět do plastové mísky, ze které je jedla a hodila je do nejbližšího koše. Část se rozsypala po zemi a tak je odkopla do prostoru. Mladá žena ji velice pozorně sledovala a s potřesením hlavy si zhluboka povzdychla. Elizabeth po ní hodila velice ošklivý pohled, otočila se na jedné noze a mířla si to zpět na univerzitu. Třeba tam v bufetu budou mít nějaká jablka... Měla před sebou poslední tři přednášky, ale její žaludek jí nedával možnost soustředit se. Napila se teplého čaje, aby jej na chvíli uklidnila. ,,Sakra je slazený" zaklela potichu a znechuceně jej hodila zpět do tašky. Pořád musela hlídat projevy svého žaludku, který na toto zacházení nebyl zvyklý. Dokonale jí to rozhodilo náladu a po zbytek dne se na všechny mračila. Když přišla na pokoj, María už ležela na posteli a na sociální sití flirtovala s nějakým klukem. Mávla rukou na pozdrav, ale oči od obrazovky nezvedla. ,,Jaký byl den?"
,,Příšerný, mám strašný hlad, potřebuju nějak zkrotit svůj žaludek, ať tolik nejím. Jak ty to děláš, že máš tak skvělou postavu?
,,Jím pětkrát deně jenom ovoce a zeleninu, piju čistou vodu a maximálně dvakrát denně neslazený zelený čaj. A samozřejmě pravidelné běhání a pár hodin v tělocvičně. Bez toho to nejde" María se na Elizabeth podívala - zkontrolovala její boky a také se trochu zamračila nad jejím břichem.
,,Já vím, vypadám hrozně, musím s tím něco udělat... chlapi nikdy nic takového řešit nemusí, ale já mám cíl..."
,,Dostat se k roztleskávačkám?"
,,Jak to víš?" Elizabeth skrčila obočí ,,Ty jsi mě sledovala?"
,,Ne, slyšela jsem od holek, že nějaká tlustá zrzka touží vlézt ke Světluškám"
,,To kecáš..."
,,Chceš se jich snad zeptat?"
,,Ne... Tlustá zrzka? Fakt to takhle řekly?"
,,Slovo od slova. Tak chceš, abych ti pomohla vypracovat si postavu?
,,Jestli máš zájem... ale potřebuji fakt něco rychlého a efektivního"
,,Však já už na něco přijdu"
,,Kde je vlastně ta Polka? Už jsem ji tu zase docela dlouho neviděla..."
,,Ehm... myslím si, že má přednášky až do osmi do večera pak kdosi říkal, že jde s několika lidmi na... mši? Nebo něco takového... Já takové pobožné puťky přímo nesnáším - není s něma rozumná řeč, však za celou dobu, co jsme tady nepromluvila ani slova. Asi je to magor..."
,,Je sice trochu zvláštní, ale takové Polky bývají... třeba to bude hodná holka. A má fakt krásný obličej..."
,,Co? Ehm... jo...jo, je to možné. Není škaredá, mohla by si trochu zvýraznit oči, začít se malovat, hlavně rtěnku, takhle to vypadá, že nemá žádné rty... a ten účes. vypadá jak ze základky, měla by použít melír, nebo alespoň přeliv"
,,Třeba jí to její víra nedovoluje, co ty víš?"
,,Křesťanství nepřikazuje, jakou má mít člověk barvu vlasů, ani jestli se můžeš malovat"
,,Stejně si myslím, že je to nesmysl"
,,Křesťanství?"
,,Ne... náboženství obecně - já věřím sama sobě, nepotřebuji se spoléhat na jiné... s tímhle jsem se už spálila..."
,,Když myslíš... já jsem toho názoru, že by člověk měl vněco věřit a mít nějakou naději..."
,,Možná..." Elizabeth už začínala tato debata nudit, nechtěla se s Maríou bavit o něčem takovém... nepovažovala ji za dostatečně chytrou - je to holka posledlá svým vzhledem, kosmetikou a módou, co ta může vědět o víře...

Kapitola XXII - Světlušky


První týden uběhl rychle. Studenti se úspěšně zapsali na první přednášky a semináře, které musí od dnešního dne povinně navštěvovat, pokud se chtějí na konci studia honosit titulem bakalář, případně magistr. Kang Sung se jako první zapsal na kurzy francouzštiny a nizozemštiny pro začátečníky, aby si mohl začít co nejrychleji hledat brigádu. Elizabeth měla na výběr spoustu interdisciplinárních seminářů, volitelných předmětů, které se oboru týkaly velice okrajově a také spoustu možností sportovního a kulturního vyžití. Jelikož se ji všechny povinné předměty (Historie feminismu, Pohlaví a media, Sex a násilí, Sexualita a společnost, Sociologie, Muži, ženy a společnost,...) Vešly do čtyř dnů (od devíti ráno do půl páté večer každý den), měla po zbytek týdne volno - mohla celý svůj čas věnovat volitelným seminářům tance, hudebně-dramatického umění, malby a také sportu. Univerzita St. Augeuna má svůj vlastní fotbalový, basketbalový a florballový tým a k této zábavě pochopitelně patří také roztleskávačky, které osvěžují tyto jinak docela nudné sporty. Elizabeth neměla nejhorší postavu, ale výběrovému řízení se stále něco nezdálo a tak pořád hledala nějaké argumenty, kterými by obhájila své místo mezi rozleskávačkami. V Evropě se sice netěšily takové oblibě jako v USA, nicméně vlivy 'Země hamburgerů' se dostaly i na univerzitu St. Augeuna, díky podnětům několika profesorů, kteří zde přišli učit z amerických metropolí (New York, Chicago...) a byli zvyklí 'tahat za provázky'. Během několika málo let se tato činnost zcela uchytila a univerzita ji přijala za svou. ,,Musíme býti otevřeni novým nápadům" - Také jeden z návrhů na motto univerzity, nicméně se nakonec uchytilo: ,,De universiteit waaraan het is moeilijk te krijgen en harder tot finish" , které dodnes zdobí jedno z Ansellových trik. Letos se o místo 'cheerleaders' ucházelo patnáct dívek a devět chlapců. Přes základní výběrové řízení, kde záleželo především na vzhledu, prošla drtivá většina (třináct dívek a osm chlapců) a přes podrobnější výběr, kde se zkoumaly dovednosti a celková fyzička se podařilo projít všem dívkám a většině zástupců mužského pohlaví. Jeden z nich nezvládl dvojité salto, nejspíše podcenil přípravu - tím se mu zavřely dveře k cheerleadingu. Smutné. Elizabeth více než samotný sport lákaly dívky, se kterými by mohla trénovat, tvořit sestavy a v neposlední řadě také sdílet sprchy. Trénink býval každý den od půl šesté do osmi v ranních hodinách a pro zájemce také víkendové procvičující sestavy pro zájemce, kteří zůstávali na kolejích.(což většinou bývali téměř všichni) od sedmi do desíti hodin. Elizabeth se zapsala i na tyto nepovinné tréninky, aby co nejvíce vypilovala svou postavu a nic neohrozilo její místo ve 'Světluškách', jak se klub nazýval.

Elizabeth

Já věděla že to dokážu. Jít ke Světluškám bude určitě jedna z nejlepších věcí, které jsem mohla udělat. Upřímně, já nemám ráda týmové sporty, ale cheerleading je o něčem jiném. Chodila jsem i na základní a také střední škole - vždycky to byly takové menší týmy, soutěží jsem absolvovala opravdu jen minimum, ale vím, že mi to dalo spoustu. S dívkami jsme se stmelily jako tým, věřily jsme si, věděly jsme o sobě všechno a patřily jsme mezi nejoblíbenější na škole. Byly to krásné časy, ráda bych si to zopakovala. Jsem si jistá, že si nějaké sestavy a akrobatické kousky pamatuji - ale teorie je něco jiného než praxe. V posledních letech jsem zanevřela na sport a s mou fyzičkou to taky nebylo nejlepší. Období coming-outu na střední pro mne bylo velice obtížné a já za ty dva roky, co jsem se vyrovnávala se svou orientací přibrala spoustu kil a ztratila většinu svých přátel. Dívky mne vystrnadily z klubu roztleskávaček, bály se přede mnou svléknout, bylo jim nepříjemné mé objetí a odmítaly se mnou mluvit. Během několika okamžiků jsem ztratila veškerou oporu, kterou jsem potřebovala - přátelé i rodina se ke mně obrátily zády a já si neměla s kým popovídat, komu se vybrečet na rameni a nebyl nikdo, s kým bych sdílela své pocity. Život mi uštědřil tvrdou lekci. Já se osamostatnila a vymanila se z role poslušné holčičky, která nosí samé jedničky, obléká si šaty a maluje si krásné rty, aby mola balit kluky. Rodiče jsem rozčilovala svým oblečením - všechny ryze dívčí hadry jsem v mžiku nahradila kousky z pánského oddělení, pořídila jsem si také klobouk a začala jsem kouřit. Bylo mi tehdy šestnáct. Bylo to období vzdoru, kdy jsem potřebovala ze sebe dostat, co cítím. Nebyla jsem spokojena s rolí ženy ve společnosti. Matka byla celé dny v kuchyni a od rána do večera vařila, aby se mohl můj otec najíst když přišel z práce. Pracoval jako obráběč kovů. Dělal dvanáct hodin denně za velice bídný plat. Když se doma objevil, vůbec si mně nevšímal - sedl si k televizi, ke které si nechal přinést večeři a hleděl na fotbal, hokej či basketbal - podle toho, co jelo zrovna jelo. Každý den se mi naskýtal tenhle pohled a já ho začala pomalu nenávidět. Mou homosexualitu bral hůř než matka - dlouho křičel, vyčítal mi, že nejsem normální, že se mi všichni budou smát, že nemůže mít dceru, jedinou dceru, která mu nepřinese žádné vnouče, ale bude se poflakovat po světě jako lesbická děvka. Takhle mi to řekl - lesbická děvka. Můj vlastní otec.

Kapitola XXI - Klíč


Trojice informatiků byla nucena trávit noc na chodbě před pokojem, jelikož se nemohli dohodnout, kdo z nich měl naposledy klíč a kdo je tím pádem zodpovědný za jeho ztrátu. Kang Sung se na prvních třech patrech zabýval připojováním dívčích počítačů k sítí, za čež se mu dostalo několik nabídek k sexu. ,,Chceš, abych tě připojil na univerzitní síť nebo ještě možná na nějakou místní, která se tu chytá ? - je tu docela silný signál". ,,Obojí... a chceš si to rozdat na mém psacím stole, nebo raději ve sprše?"
Po prvních pěti pokojích byl reakcemi dívek zděšený, nejspíše na ně taky dolehla ta opilá atmosféra (pokud se neúčastnili přímo na vyšších patrech) a tak raději zbylé žadatelky obsluhoval už beze slov. Odvedl svou práci a tiše odešel, snažil se neposlouchat narážky na výšku a velikost privátních partií asiatů, nicméně po čase mu došla trpělivost a odešel na pokoj. Ten však byl zamknutý a Kang Sung netušil, kde se jeho spolubydlící zdržují, proto zvolil taktiku pasivního vyčkávání u dveří, u kterých nakonec usnul. V průběhu večera se k němu přidal i zbytek pokoje. Nikdo z nich nemohl najít klíč a nemohli se dohodnout, kdo je zodpovědný za jejich ztrátu. Museli tedy počkat až do rána a pak oznámit příslušným odborům tuto zapeklitou situaci. Ve skutečnosti by klíče měly být tři - bohužel pro ně, zbylé dva zůstaly ležet na Royově psacím stole. Z pokoje totiž vyšli všichni tři zároveň a Kang Sung tvrdil, že klíč vzal Amar, Roy zase, že to byl určitě Kang Sung a Amar se jim vysmál. Klíč vzal on, ale i přesto tvrdil, že ho určitě bral Kang Sung.
Když se ráno probudili, čekalo je překvapení v podobě několika lidí, kteří se nějak dostali na jejich chodbu a zůstali tam ležet, jelikož na tom byli tak špatně, že se nedokázali 'sesbírat' a opustit jejich pokoje. Na dlouho dobu se také zabarikádovali v koupelně a také na toaletách. Asi nebyli poučeni o škodlivosti alkoholu a sexu...

Spousta lidí by ráda zapomněla na to, co se dnes stalo - určitě nejsou pyšní na své výstupy, na to, jak se prvním dnem zapsali do očí spolubydlích a do zdí těchto budov...
Bohužel pro ně... toto není první ani poslední 'katastrofa', co se na této koleji udála. Co se stane mezi zdmi této budovy málokdy zůstane mezi jejími zdmi napořád. Lidé totiž mají ústa - co se neřekne, to neexistuje. A jak můžete popírat existenci něčeho tak zábavného a vzrušujícího, jako jsou pikantnosti ze soukromí studentského života? Jak, když navíc máte nezvratné důkazy ve formě obrázků zprostředkovaných pomocí obrysů (fós grafis). Jednoduše řečeno: Když máte fotoaparát a něco k vyfotografování, tak to cvaknete a máte v ruce karty, kterými můžete člověka velice snadno zničit... hlídejte si své soukromí dobře... na scénu nastupuje pan Fotoaparát.

Kapitola XX - Spoutané Rusko


Ivan
To byl teda zážitek! Nechat se připoutal sexy holkou jako pes k zábradlí... čekal jsem od toho trochu více - ta 'předehra' na chodbě byla skvělá, ještě nikdy mně žádná holka takhle nepřitahovala. Měla perfektní tělo, nádherné oči a věděla co chce. Byla tvrdá a nebála se ukázat, že na to má, že je to silná holka. Takový mně děsně rajcujou. Hraje si na tajemnou, přece na mně nemůže vybalit úplně všechno hned první noc. Já si myslím, že s těmi pouty to byla určitě nějaká zkouška. Byl to test mé vytrvalosti a oddanosti. Vydržel jsem až do rána a čekal na to, jestli za mnou přijde s nějakou odměnou za mou statečnost. Bohužel nepřišla... asi neměla čas, nebo se někde opila a ztratila vědomí... oo, to je tak sexy. Určitě jsem tý holce poblouznil hlavu - až mě uvidí příště - už nebude chtít vidět nikoho jiného a já ji konečně ukážu, jak si umím hrát já. V mým tajným kufru mám taky pár hraček pro oživení 'partnerského života'. Některé jsou mládeži nepřístupné, pár by jste tipli tak do S/M filmu, ale ten zážitek... k nezaplacení. A jak jsem se vlastně dostal z těch pout? Vtipná historka. Nějaké tři staré babky pobouřilo, když mě viděly připoutaného k zábradlí a mou hruď zdobilo slůvko 'putain' (francouzština). Samozřejmě, že mi začaly nadávat a pomalu dostávaly infarkt z těch růžových pout, které mi pomalu odkrvovaly zápěstí. Jedna už chtěla volat na policii, tak jsem ji velice sprostě nadal v mém rodném jazyce. Nejspíše trpěla nějakou fobií z Rusů, ale hned potom, co mě uslyšela, jí sklapla huba a rychle odkráčela i se zbytkem svého slepičího stáda. Jak mne míjely, tak si pohoršeně zakrývaly ústa a oči a mlely něco o tom, jací jsou Rusové nevychovaní alkoholici a že jsou jen pro ostudu. Načež jsem vystrčil prostředníček a velice důrazně jsem jí dal najevo, co si o nich myslím - tentokrát v tom rozkošném francouzském jazyce. Několik minut po odchodu starých panen si nějaký chlap připoutal k zábradlí kolo, nejspíš si mě nevšiml. Když jsem jej pozdravil, bylo mi potěšením vidět, jak se vylekal, až mu tvář zbledla. Možná i trochu poskočil. Velice škaredě se na mě podíval a začal se smát. ,,Boit-sans-soif" procedil mezi zuby, zkontroloval, jestli je kolo dost daleko od mně a jestli na něj nemůžu dosáhnout a pak odešel kamsi pryč. Za necelou půl hodinu šli kolem nějací vyholení týpci, v ruce držel pár piv, kouřili trávu a měli k mému štěstí pilku. Jeden z nich vedle sebe táhl kolo, docela nové, jen trochu odřené od zub pily, když se snažil přeřezat nějaký silnější řetěz, asi mu to několikrát ujelo. Nejspíše je zaujalo i to, které stálo vedle mě - já jsem však byl mnohem zábavnější a tak chvíli postávali u mě, něco mleli - tak téhle vlámštině jsem doopravdy nerozuměl ani slovo, mluvili až moc rychle. Asi se mně na něco ptali, protože v jejich očích byl tak trochu výhružný tázavý výraz - já však vůbec netušil, co říkali... a tak jsem jednu schytal. To jsou všichni lidi tak blbí ? Jeden z nich začal přepilovávat řetěz od kola, docela se zapotil, než spoje povolily. Odhodil pilku, nasedl na kolo a všichni se rychle vytratili, protože se město začínalo pomalu probouzet a lidé začali vycházet z bytů a domů. Jsem těm klukům dost vděčný, že tu nechali tu pilku, je pravda, že se potřebovali zbavit důkazů... já si musel pohnout - trvalo to dlouho, ne proto, že by ty pouta byly dělány z nějak zvlášť tvrdého kovu, ale to spíš já neumím pořádně pilovat. Povolily tak po pěti minutách. Rychle jsem se oddělil od zábradlí u utíkal i s pilkou dovnitř, dřív, než se vrátí ten chlap, co mu patřilo to kolo. Ještě potřebuju mít problémy se zákonem, to by mi tak scházelo...

Kapitola IX - Guten Tag, Bavorsko!


Moritz se probudil s ukrutnou bolestí hlavy, přes kterou měl nevlečené spodní prádlo - to rychle strhl a odhodil na zem - ostré světlo, které se do pokoje prodralo skrz nekvalitní žaluzie jej bodalo do očí, tak si je rychle zakryl hřbetem ruky a pokusil se vstanout - zarazil se. Proč nemá kalhoty? Proč je od pasu dolů nahý? A co ta zatracená šlehačka? Jediné, co v tuto chvíli dokázal pořádně vnímat, byla ukrutná bolest hlavy a silný tlak v břiše. Bylo devět hodin ráno a na pokoji nikdo. Deky, polštáře a kusy oděvu byly rozházeny po celé místnosti a pokoj byl cítit směsicí pachu potu a alkoholu. Moritz se zamračil - chtěl si vzpomenout, co se stalo, ale v hlavě měl zmatek, v uších mu zněla nějaká přihlouplá melodie a ty mlhavé obrazy, které se mu objevovaly před očima si nemohl poskládat do sebe. Snažil se zvednout - šlo to ztěží, v zádech se probudila nepříjemná rána, kterou si musel přivodit včera - ale co? Co dělal? Celým tělem projela bolest a svalstvo se stáhlo - zabručel a praštil sebou na podlahu. Potřeboval se něčeho chytnout a vyšvihnout se.
Klika cvakla - Moritz se lekl a rychle hledal něco, čím by přikryl svou odhalenou část těla. Do pokoje vešel Ansell - s velkou fialovou modřinou pod okem a ještě jednou menší na tváři.
,,Hm... čau" Ansell se podíval po pokoji a zděsil se nad spouští, která tu byla zanechána. To všechno zvládl Moritz? ,,A...aa nedívej se!, jenom si na sebe něco hodím, kalhoty se mi někde ztratily"
,,V klidu... to tvoje... ehm... to už stejně každý viděl"
,,Co?" Moritzovým tělem projelo nepříjemné chvění a celá jeho tvář začala nabírat barvy jahodového kompotu od maminky. Zvedl se alespoň do půl sedu a rukama se snažil zvednout na nohy. Dost s tím zápasil. Ansell k němu přišel a napřáhl mu ruku: ,,Chyť se".
,,Nečum na mě" Moritz byl rozčilený a cítil se zostuzen, Ansellovou odpovědí však bylo pouhé protočení očí a znovu nabídnutí ruky. Moritz uchopil jeho dlaň, nechal se vytáhnout a začal po pokoji hledat kalhoty. Očividně se cítil velice nepříjemně. Chtěl co nejrychleji najít svůj oděv a odejít z pokoje, tak vzal první kalhoty, co ležely na zemi - byly dívčí. Moritz je ukázal Ansellovi a ten jen zakroutil hlavou, poté vytáhl z Moritzovy skříně kalhoty, hodil je po něm a šel si lehnout na postel - přejel si prstem pod okem a rozčileně zabručel: ,,To byl teda den..."
Moritz otevřel dveře od pokoje, potřeboval sprchu. Na chodbě mezi pokoji však leželo několik lidí: Kang Sung, Roy, Amar a též malá skupinka lidí, které chyběl oděv. Z koupelny i z toalety se ozývaly nepříjemné zvuky, takže to nejspíše vypadalo, že se do koupelny jen tak nedostane... ,,Ts... do hajzlu..." Moritz se vrátil zpět do pokoje a zavřel vší silou dveře - vztek se hromadil. Strhl ze sebe triko a setřel jím všechnu šlehačku. Na hrudi i na zádech byl popsán několika telefonními čísly spolu se jmény dívek (jedna z nich se nejspíše jmenoval Thomas Aufsbriedel) ,,Co to ku..." Moritz nemohl nalézt správné sprosté slovo, které by perfektně vyjádřilo jeho rozčilení. Otřásl se a znechuceně protáhl obličej. Rychle na sebe natáhl kalhoty a také nové triko. Vážně potřeboval sprchu, zrovna v tuto chvíli mu nebylo příjemné sdílet s Ansellem jednu místnost, neskutečně se styděl. Ten však z toho evidentně nedělal žádnou katastrofu - usnul během několika málo minut.

Kapitola XVII - Věrný přítel alkohol


Mnozí si takhle svůj první den na koleji nepředstavovali, někteří se chtěli ztratit v davu, býti neviditelní, jiní chtěli pasivně vyčkávat na příležitosti, které by jim osud přihrál a místo toho se nechali polapit 'metlou lidstva' a poddali se jí. Alkohol má mnoho tváří: Nejdříve se vás snaží upoutat svým vzhledem, krásnými tvary a omamnou vůní, kterou si vás rychle omotá a vaší mysl ponoří do bělavé pivní pěny, do které když se usadíte, nic vás nedonutí se zvednout. Pobízí vás, láká vás a ukazuje vám všechny krásy, které můžete získat, když se přidáte na jeho stranu. Získáte přátele, bude vám veselo, úsměv vám na tváři vydrží celé hodiny, pokud jej samozřejmě budete podporovat správným pitným režimem. Jakmile projevíte jenom drobnou kapku zalíbení v jeho dlaních, které vás objímají, připravte se na to, že následující obětí už vám nemusí být tolik příjemné. Budete požádáni, aby jste se ještě více podvolili a vy souhlasíte. Stisk na chvíli povolí a vy se zase cítíte skvěle. Po chvíilích radosti, které vám bude ještě dopřávat, vás znovu stiskne... a znovu a znovu. A vy tušíte, že tohle trošku přesahuje vaše meze, ale nemůžete se dostat ze sevření a nakonec se odevzdáte zcela. Budete zase volní, jediným hnacím motorem vašeho mozku bude alkohol, který vám nedovolí se od něj odvrátit zády. Je jako žárlivá milenka, která když zjistí, že myslíte na něco jiného než na ni, dokáže vám udělat ze života peklo. A vy najednou začnete po alkoholu toužit ještě více, ba ne... nedokážete bez něj žít, bojíte se chvílí, které nastanou, když vás na chvíli váš věrný přítel opustí - ty stavy jsou k nevydržení. Padnete na kolena, vysílení a ztrhaní a prosíte o svobodu. Ta je vám nabízena - další lahví piva či sklenkou vína...
Nebýt alkoholu, lidé by nedělali věci, které dělají. Nebýt alkoholu, nikdy by však možná nepoznali takovou zábavu, nesetkali by se s tolika lidmi a možná by také nenavázali žádné kontakty. Alkohol nám podává pomocnou ruku, kterou vidíme jako útlé zápěstí bez vrásek, tak hladké a čisté, ve skutečnosti však držíme ruku kostlivce, po které lezou pavouci, brouci a další havět. To však nevidíme, nechceme vidět. Snažíme se jej využít pro svůj prospěch, vytěžit z něj to nejlepší - stejně jako z lidí. Alkohol je však mnohem přímočařejší a svým způsobem i jednodušší než lidé. Zato však má takovou sílu stisku, ze kterého se dá jen z těží vymanit. Nesmíme si zvykat na to, že jsme neporazitelní, že všechno ustojíme... protože to nedokážeme...
Nebýt alkoholu, Ansell by neskončil s cizí dívkou na pokoji a nedostal by pěstí, Ivan by nezůstal připoutaný k zábradlí a Moritz by se nestal terčem vtípků bláznivých studentů...
Je skvělé, jak naše vzdělaná elita prožívá svět dospělých, k celkovému štěstí jim však chybí jedna drobná věc... dospět.

Kapitola XVII - Sny vodkou propletené


Ivan byl zvyklý na alkoholové sešlostí na chodbách, proto se také napřed posilnil panákem vodky. Jeho jen tak něco nepoložilo - pil alkohol často a pil jej rád - kdo ví, možná první konkurence pro Elizabeth? Vyšel z pokoje dobře naladěný, pobrukoval si neznámou melodii, semtam prohodil nějaké to slovíčko v ruštině - možná chtěl zapůsobit na dívky - ty však o něj nejevily moc veliký zájem. Bloudil po chodbě, na chvíli jej napadlo, že by se mohl připojit ke skupince, která roztáčela lahev od piva a vymýšlela podivné úkoly, kterými byli obdarován přísedící. Motal se kolem dívek a zalíbila se mu jedna černovlasá a odvážná, zpívajíc ruský text anglické písně, která se právě ozývala z reproduktorů. Stál kousek od ní, sledoval pohyby jejích rtů když zpívala, prameny vlasů, které poletovaly ve vzduchu do rytmu hudby, celá řeč těla se mu zdála okouzlující a když na něj na chvíli upřela svůj pohled, věděl, že ji musí mít... Napil se piva, aby si dodal trochu odvahy a na chvíli ji přerušil z hudebního tranzu. ,,Máš moc hezký hlas" cíleně dal přednost zesílenému přízvuku, aby zdůraznil, jaké je národnosti.
Dívka sebou trhla, když uslyšela ruštinu, která nevycházela z jejích úst - otevřela oči a podívala se na Ivana - měl krátké vlasy, roztrhané tričko, na kterém byla zobrazena Moskva. Potisk se sice trochu sloupal, ale i přesto patřilo k jeho nejoblíbenějším. Měl na sobě volné, tmavě zelené kalhoty, které byly v kontrastu s červenou barvou trika a žlutou barvou tenisek. Na pravé ruce měl dva kožené náramky a v levé držel lahev od piva.
,,Díky" dívka se do rytmu hudby jemně zavlnila a upřeně se dívala Ivanovi do očí - navázaním zrakového kontaktu jej zcela pohltila. Pramen vlasů se z temene hlavy svezl na tvář, stále z něj nespouštěla oči - Ivan svou rukou vlasy jemně odhrnul, aby mohl být oslňován její krásou. Měla nádherné oči a voněla po exotickém ovoci. ,,Jak se jmenuješ?" dívka si prohrábla vlasy dozadu a když ji padaly zpět do obličeje, zakryly ji pravou stranu tváře. ,,Ivan" nyní, když ji odkrýval vlasy podruhé, zajel prsty hlouběji mezi husté prameny, aby se mohl dotknout její tváře. ,,A jak ty?" Jakmile se jí dotkly jeho chladné konečky prstů, dívka se lehce zachvěla. Ivan se pousmál a sjel prsty ke krku. Prsty poté sklouzly a ruku svěsil dolů. ,,Sonya"černovláska přistoupila blíže, aby se jej mohla svým tělem dotknout. Stále Ivanovi hleděla do očí. Věděla, že už je nadobro v její moci. Nebránil se, když mu prsty nenápadně zajela pod triko a pečlivě vypilovanými nehty se zaryla hluboko do kůže - tak, až Ivan sykl bolestí. Byla to však bolest, která se mu líbila, kterou očekával a po které toužil. Chtěl víc, než jen tyto náznaky - chytl její ruku a přitlačil ji silněji na hruď. ,,Slyšíš jak tluče ? - to všechno díky tobě" Na odpověď Sonya stiskla prsty jeho bradavku a jemně jí zatáhla. Pozorovala, jak se celé Ivanovo tělo propíná a jak slastně zavírá oči. Přitlačila jej ke zdi tak silně, že na chvíli přemýšlela, jestli mu nevyrazila dech. Přitiskla se k němu tělo na tělo a do ucha mu zašeptala několik neznámých slov, nasměrovala jeho pohled na kapsu u kalhot, ve které se leskl malý stříbrný sáček čtvercové velikosti a se šibalským úsměvem jej vedla ven z budovy. Venku se ochladilo, ale vzduch byl čerstvý a foukal jen slabý vánek, který si pohrával se Sonyinými vlasy. Přitáhla jej k nedalekému zábradlí, Ivan se o něj opřel a zaklonil se dozadu, aby mohl lépe odolávat návalu hladových polibků, kterými byl zasypáván. Nestíhal jejímu dravému chování. Rychle mu přetáhla triko a zakrla mu jím obličej. Začala své zuby zatínat do jeho paží, nehty se zařezávaly do jeho kůže a ticho, které v tuto dobu obcházelo Brusel, bylo narušováno nepravidelným hlasitým dechem Ivana, který se zcela poddal jejímu počínání. Sonya však z kapsy nevytáhla slibovaný předmět, nýbrž se své zadní kapsy vytáhla policejní pouta obvázané růžovým chmýřím. Musela v tom mít už dlouholetou praxi, protže v jedné vteřině se v 'klepetech' objevila Ivanova levačka a také jedna tyčka ze zábradlí, se kterou teď mohli trávit čas. Na hruď mu lihovkou napsala tři písmena a pak vesele odkráčela do budovy, jelikož měla zálusk na někoho jiného z Ivanova pokoje - a jak už jistě tušíte, byl to právě Ansell...

Kapitola XVI - Svádění démona

Ansell
Ne, vícekrát už doopravdy ne... Večírky tohoto typu odmítám dále navštěvovat. Jak jsem to mohl udělat? Jsem tu přece první den...

Ansellova taktika pasivního vyčkávání u zdi s prázdnou lahví piva nebyl příliš dobrý způsob, jak se držet od toho všeho tak trochu dál. Možná mu však také šlo o to, aby někoho upoutal - kdo by se nezačal zajímat o střízlivého prváka, který čeká na to, až mu někdo pomůže se 'namazat'. Sonya - studentka ekonomie, černovláska z jižní Sibiře, bodypainterka a také vlasová stylistka - to vše byla tato tajemná ruska s tmavými očními stíny, které podtrhovaly její zelené oči. Vypadala nebezpečně, jistým krokem šelmy si to vykračovala přímo k Ansellovi. Velice tvrdou francouzštinou s přílišným důrazem na 'r', pošeptala několik lichotivých vět Ansellovi do ucha. To však nebylo jediné, co se mu do ucha dostalo. Ten tvrdý přízvuk, který mu u Ivana neskutečně vadil, mu najednou připadal přitažlivý, Sonya vypadala, že ví co chce - špičkou jazyka mu letmo přejela po boltci. Bylo to velice příjemné, Ansel se vzrušením nadechl a přestal se hýbat. Dívka mu do kelímku nalila nějaký velice zvláštní druh alkoholu - nejspíše směsice hned několika lahví. Aroma bylo slabé, zato chuť byla tak silná, že jste to museli ještě chvíli vydýchávat, aby jste byli schopní promluvit. Netuším, ze čeho to mohlo být, ale Ansellovi stačilo doopravdy velmi málo tohoto zázračného nápoje a za chvíli nevěděl, ani jaká je odmocnina čísla dvacet pět. Sonya toho velice ráda využila a odvedla jej na pokoj, který byl o dvě patra níž. Bylo to obtížné, podlamovaly se mu kolena, točila se mu hlava a po tváři byl celý bledý - nejspíše mu Sonyin experiment nesedl. Když jej vtáhla k sobě, první zastávka byla toaleta, kde strávil několik minut, než se vůbec dokázal postavit a dojít do pokoje. Sonya ležela na postel ve spodním prádle, které tvořila velice nepatrná podprsenka, zakrývajíc jen to, co by mělo být skryto a od pasu dolů byla oděna průsvitnou sukénkou se zavazováním. Ansell se zarazil a nemohl z ní spustit oči. Tělo měla perfektně tvarované, pleť světlou, bez jakýchkoli známek poškození. Byla dokonalá. Její bujné poprsí se těsnalo v tom nepatrném kousku oblečení, jako by toužilo po tom, být osvobozeno z tohoto šňůrkového vězení. Klika u dveří se svezla směrm dolů, první provázek od podprsenky byl téměř rozvázaný. Ansel začínal pociťovat jisté pnutí, které s přetaženými svaly nemělo nic společného. Druhý provázek se svezl po jejím rameni. Dveře se otevřely. Pnutí stále sílilo a Ansell se zhluboka nadechl, nechtěl se soustředit na obrazy, které se mu přehrávaly v hlavě - musí zachovat chladnou hlavu. Nesmí se na ni dívat, musí myslet na něco jiného - něco asexuálního. Písemka z historie na střední škole, dostal z ní za pět... ale ta profesorka měla tak hluboký výstřih, který odpoutával zrak nejednoho studenta... ne! Takhle to nejde. Domov důchodců, staré ženy, které chodí v dlouhých bílých košilích do jídelny, aby mohly sníst svou studenou polévku z minulého dne... Hm... copak mají pod tou košilkou? Jsou tak krásné jako bývaly zamlada? Je jejich kůže tak vrásčitá úplně všude? Stop! Ansell se nemohl bránit svým myšlenkám, když měl před sebou krásnou dívku. Podvolil se tomu a Sonya se usmála. Mohl to být klidně výsměch "Dostala jsem tě, tak jako získám každého - jste všichni jako přes papírák..." Do pokoje vstoupil cizí muž, metr devadesát, váha nejspíše něco málo přes sto kilo. Oči Sonyi se rozzářily a probleskla v nich taková ďábelská zář. Čekala to snad? Ansell se otočil, aby zjistil, kdo se vkrádá na pokoj při takovéto chvilce. V ten okamžik mu jedna přistála, až se svalil na zem...

Kapitola XV - Noc a její Elizabeth 2/2


Když se tedy takhle poflakovala chodbou a okukovala 'vhodné cíle' ke své manipulaci, zaměřila se na skupinku mladých lidí, kteří seděli téměř nazí na zemi a neohrabaně otáčeli lahví, smáli se a popíjeli alkohol. Stála opodál a smála se úkolům, které byly pokládány a neplněny, smála se pokusům o dávání 'fantu' - trestného sundání si kusu oblečení - zkuste si pod vlivem vysvléci kalhoty, většinou několikrát spadnete a bude se vám zdát, že máte zašité nohavice.
Aby ji však smích přešel, tak ji hráči využili pro jeden z úkolů, který vymyslel zase jeden z mála kreativních zástupců mužského pohlaví. ,,Polib tu zrzku" úkol byl prostý - nikoho příliš nezajímalo, jestli má Elizabeth zájem o to, zapojit se do hry a nechat se líbat od hnědovlasé dívky, která sice měla něco vypito, nicméně se stále uměla postavit na vlastní nohy a dojít k ní. Dívka na sobě měla triko s potiskem nějaké metalové skupiny, v obočí piercing a v každém uchu dvě náušnice. Vypadala unaveně a chtěla mít všechno co nejrychleji za sebou - zavřela oči a chtěla Elizabeth políbit - ta ji odstrčila a změřila si ji pohledem - od hlavy až patě - velice důkladně. Také se ošklivě zadívala na ostatní, kteří ji potleskem a hvizdem vybuzovali k tomu, aby se podvolila a nechala se políbit. ,,Zaplatím ti" jeden z hochů vytáhl odněkud z kapsy u kalhot (těžko říci, jestli byly jeho) peněženku a hodil po ní deset euro. Kdo by se nezaplatil a takovýto pohled? ,,Vypadám snad jako nějaká levná coura?" Elizabeth se naoko mračila, bylo vidět, že se jí to přece jen líbí, že jí to láká - políbit někoho neznámého. A ještě za to dostat zaplaceno? Dívka se otáčela a začala si sundávat triko jako daň za neúspěch. Když Elizabeth uviděla odhalená záda - byla světlá, neopálená od slunce, žádné pihy, minimum znamének, jediným viditelným detailem byl drobný modrý motýlek na její pravé lopatce, který byl obtáhnutý šedivým proužkem, který se při jistém úhlu zajímavě třpytil. Elizabeth projela mírná vlna vzrušení, jako když anténou probleskne drobný paprsek elektrického proudu. Najednou v sobě cítila sílu a toužila udělat, to co nakonec udělala. Uchopila dívku za útlé zápěstí, když měla ruce nahoře, jak si přetahovala svetr přes hlavu, potom vzala svetr na každé straně dvěma prsty a jedním škubnutím jej sundala. Dívka se lekla rychlostí, jakou ten kus oblečení letěl na zem. Její oči se doširoka rozevřely, také pociťovala jisté vzrušení - možná to však byl také strach a obavy, jistá forma submise - z Elizabeth vyřazovala jistá nadřazenost a také přehnaná sebejistota. Podívala se jí zhluboka do očí - ty její se chvěly a kmitaly ze stany na stranu, bylo v nich však také něco jiného - celkové podvolení se a očekávání. Elizabeth to vycítila - neuhnula pohledem ani o milimetr a pomalu se blížila k její tváři Stále sledovala dívčiny rozšířené zorničky a zaměřila se také na její slepené řasy, na kterých při blízkosti, v jaké se nacházely, šly vidět kousky špatně nanesené řasenky. Nyní její zrak sklouzl k jejím plným rtům. Rty byly čisté, nenamalované, ale přesto neuvěřitelně rudé, jako by je právě smáčela v misce s krví. To byl pohled, kterému Elizabeth nemohla odolat. Uchopila ji jemně za bradu - dívka se ani nehnula - nevzdorovala, byla zhypnotizována Elizabetiným zrakem a děsivým sebevědomím. Jejich rty se setkaly - ty jiskry, které pronikaly jejich tělem byly natolik silné, že je to obě překvapilo. Zavřely oči a ponořily se do tohoto krátkého okamžiku plného emocí. Byl to krátký polibek, ale bylo v něm vše: strach, napětí, vášeň, síla a touha po zakázaném ovoci... Elizabeth si chuť jejich rtů bude pamatovat ještě dlouhou dobu. Tak jemné a sladké, plné života. Usmála se a odběhla někam za roh - tohle zpestření dnešního večera ji potěšilo. Dívka tam ještě chvíli stála a vzpamatovávala se z tohoto intenzivního zážitku. Poté sebrala ze země svůj svetr a oblékla si jej zpět na tělo. Vrátila se zpět ke své skupince, uchopila lahev a prudce jí roztočila...

Kapitola XIV - Noc a její Elizabeth 1/2


Brusel se velice pomalu probouzel z včerejší hluboké noci, kterou mu zpestřily zážitky studentů z univerzity St. Augeuna. Ania se vrátila do pokoje pozdě večer, když doufala, že se všechno uklidnilo... bohužel se zmýlila a tak musela utíkat před studenty, které lákal její nevinný vzhled, dlouhé světlé vlasy a světlá pleť. Když běžela po chodbě, aby se vší této hříšné zábavě vzdálila, zacpávala si uši dlaněmi a zavírala oči, aby neviděla a neslyšela nic, co by mohlo pošpinit její čistotu. Mnohá slova ani neznala, ale všechny byly pronášeny takovým způsobem, jako by je z úst vypouštěl sám ďábel. Nakonec usnula schovaná pod dekou a knihou přitisknutou k tělu doufajíc, že ji nikdo neobjeví. Protentokrát z toho vyvázla jen se dvěma nabídkami o připojení se k zábavě, které odmítala, když se snažila skrýt za knihou.
Elizabeth věděla, co si může dovolit a co ne, měla s pitím zkušenosti a také patřičnou výdrž - vždyť také soutěžila s mnohými mladými muži a většinou se umístila na prvním, případně druhém místě. Ale vždy byla na stupínku vítězů. Věděla, kolik toho má vypít, aby neztratila zdravý rozum, věděla, kolik toho má nalít do ostatních, aby ztratili rozum oni a ona s nimi mohla manipulovat. Fascinovala ji ovlivnitelnost lidí, když jsou pod vlivem jakýchkoli alkoholických nápojů či návykových látek. Když byla na základní škole, tvrdila učitelům, že chce pomáhat 'zfetovaným lidem'. Je samozřejmé, že kantoři z jejího přístupu příliš nadšení nebyli, ale Elizabeth si z toho nikdy velkou hlavu nedělala. Šla za svým cíli a pokud se občas nějak změnily, tak to bylo vždycky díky jejímu dobrovolnému rozhodnutí - nenechala si kecat do věcí, které zasahují do jejího života, nenechá si přece nikým ovlivňovat život. Ještě před nástupem na střední školu, vytvořila několik projektů, které ukazovaly, jaké jsou 'rozdíly' mezi ženou a mužem, řešila otázky diskriminace, při čemž dokázala za dvacet minut nepřetržitého mluvení říci vše, co měla na srdci - výsledkem čehož bylo nepochopení z strany jak učitelů, tak studentů. Elizabeth si to nejdříve vzala osobně, ale nakonec usoudila, že tito lidé ji intelektuálně nestačí, jsou zkrátka pod její úroveň - ona potřebuje rozhled, potřebuje debatovat o svých problémech, o svém pohledu na svět s těmi správnými lidmi. Když se dostala na střední školu, velice rychle se zapojila do všemožných skupinek a snažila se zapadnout. Nejdříve byla v debatním kroužku, ze kterého byla po dvou měsících vyloučena, jelikož jej prohlásila za 'omezený projekt, který nepodporuje tvůrčího ducha člověka a brání mu v rozvoji intelektuálních a rétorických dovedností" Dodnes nikdo neví, jestli si tuto větu pořádně rozmyslela, než ji řekla a nebo jestli plácla první věc, co ji napadla, aby mohla odejít... Potloukala se od jednoho spolku ke druhému, od klubu ke klubu, od různých seminářů až ke srazu anonymních mladých alkoholiků, kde ostatní provokovala lahví vodky, kterou před nimi popíjela. Na svou omluvu pronesla, že všechno činí pro svůj sociologický výzkum - její celoživotní dílo. Nakonec se přidala k divadlu, kde vydržela až do maturity. Dle jejích slov, to byla jedna z nejlepších věcí, které kdy udělala, možná také díky tomu, že zde potkala svou někdejší lásku...

Kapitola XIII - Noc je ještě mladá


Všechny tyto erotické narážky a sexuální provokace (přejíždět svou nohou po rozkroku toho, kdo je vám nejblíže, líbat náhodné části těla přísedících - tady se muži zase ukázali málo kreativní - většinou probíhaly jenom dva scénáře: Buď požádali dívky, aby líbaly na ústa jeho samého, případně aby jedna dívka políbila tu druhou. Tenhle pohled se jim líbil a rozhodně neviděli důvod, aby museli sledovat, jak dělají radost někomu jinému. Zato dívky, těm kreativita nechyběla, nezapomněli, že se lidské tělo neskládá jenom ze rtů a tak jejich 'oběti' museli líbat i ušní lalůčky, oční víčka, prsty na rukou, případně nohou a v neposlední řadě též bradavky. A aby se pobavili, neopomněly také na drobnou pomstu: Pokud se muži mohou dívat, jak se ony líbají se zástupkyněmi stejného pohlaví, mohou si ony dovolit to samé. Tady našim odvážlivcům obvykle spadla čelist a většina s hrou skončila, vymlouvala se, případně byl polibek velice krátký a ne tak procítěný, jaký jej vytvořily dívky. Za to byli samozřejmě potrestáni - ztrátou kusu oblečení. A od tohoto okamžiku se začaly pokládat otázky takové, které daná osoba splnit nemůže, aby musela odhodit další kus svého oblečení. Všem se to zase líbilo do té doby, než padla řada na ně. Stačilo však dalších pár kapek alkoholu a oblečení padalo z těl samo. Všichni byl svolní ke všem věcem, ke kterým byli 'požádání' - bylo jim jedno je-li to muž, žena nebo ta okrasná palma, která z dnešní noci bude mít trauma až do konce svého života (který byl hned následující den... o tom později).
Nakonec se tato skupinka blíže nejmenovaných lidí sebrala a vtrhla na pokoj, který byl nejblíže.
Původně chtěli jít na pokoj informatiků, ale ten byl, k jejich údivu, zamknut. Otevřeli dveře vedle - pokoj byl téměř prázdný až na jednoho jediného člověka, který se válel po zemi a hlasitě chrápal. Moritz spal jak nemluvně - nevzbudila jej ani hlasitá hudba, která otřásala celou chodbou a ani rámus, který způsobila opilá skupinka studentů, která se mu nyní vkrádala na pokoj. Všichni si polehali na zem a vrhli se do vírů polibků, vzájemného okusování a trhání zbytků oblečení z vlastního těla - všichni se propojili ve zvláštní propletenec lidských těl a oddávali se živočišnému sexu, který vypadal spíše jako XXII. sjezd gymnastů v Moskvě - Ivan by mohl vyprávět...
Takhle zneuctít tenhle pokoj... Ivan i Ansell budou rádi, když nic vědět nebudou... něco však neskryjete, nebo si nevšimnete... něco unikne, něco se rozbije a něco se roztrhne. Celá situace byla o to napínavější, protože nikdo netušil, kdy se Moritz může vzbudit, kdy přijdou opravdoví obyvatelé pokoje... a to je vedlo k mnohem lepším výkonům - stres a strach jim možná prospíval... nebo je též možné, že díky vlivu alkoholu zcela ignorovali situaci... kdo by se staral o to, že je u někoho cizího na pokoji, když právě prožívá jeden z nejlepších okamžiků studentského života. Muži nemusí nikoho zvát na večeři, být galantní a také nemusí platit drahé večeře, aby zapůsobil na ženu, se kterou mu jde o to, co má tady 'zadarmo'. Taktéž ženy nemusí znuděně čekat na to, čím ji 'on' překvapí a nemusí se nechávat dobývat, když myslí úplně na něco jiného. Určitě si každý z nich takhle svůj vysněný 'romantický' okamžik nevysníval, ale podařilo se jim ukojit své potřeby, s navazováním vztahů by mohli začít zítřejšího rána. Možná by mohli zjistit důležité věci jako: , ,,Použil jsi ochranu?" ,,Nepřestala jsi brát antikoncepci?" ,,Líbilo se ti to?" nebo ,,Jak se jmenuješ?" Taky se všichni probudí s hroznou kocovinou, stráví většinu času na toaletě a budou přemýšlet, proč jsou na zemi s několika lidmi a co se to vůbec stalo. A proč má vůbec ten kluk na zemi na hlavě spodní prádlo a na přirození šlehačku? A co ten fotoaparát, má s tím vším vůbec nějakou spojitost?
Rána nejsou příjemná, pokud jste předchozí noc strávili jako tito lidé. Ivan se probudil venku před budovou a Ansell ve snaze navázat vztah s neznámou černovláskou skončil s velkou modřinou kolem oka. Tato noc skončila, ale její následky se potáhnou ještě dlouho.

Kapitola XII - Flaška


Oslavy na chodbách pokračovaly v plném proudu a k radovánkám se přidala i hlasitá hudba, která vyhnala i ty nejzatvrzelejší odpůrce oslav. Když už nic, tak to byla alespoň dobrá příležitost posmívat se opilým studentům a využívat podnapilého stavu k jejich znemožnění. Je to velice lákavé, když před sebou vidíte nacucaného mladíka, který ztěží řekně 'rekonvalescentní pluralitní kardiovaskularita' a vy víte, že Vás na slovo poslechne... cítíte v sobě tu moc, tu sílu - můžete udělat něco špatného, zakázaného a přitom to ani nebudete vy, uděláte z lidí loutku, která vás na slovo poslechne a jediné co si z toho zapamatují budou rozmazané a nesmyslné útržky vzpomínek protínané zápachem alkoholu a zvratků na jejich posteli, když se ráno budou probouzet v cizí posteli s neznámými lidmi... a hlava nebude to jediné, co je po této noci bude bolet. Každý jednou zažije tuto ponižující chvíli a kdo tvrdí že se ho to netýká, že se takovým věcem vyhýbá, toho to potká zpravidla nejdřív a stane se mu obvykle to nejhorší, tak to holt bývá. Ansell se zpočátku zdržoval jakýchkoli alkoholických nápojů - postával u zdi s téměř prázdnou lahví piva, kterou našel na zemi aby to alespoň vypadalo tak, že něco má a nebyl za hlupáka. Všichni se bavili a atmosféra byla uvolněná - to samé platilo i o mezilidských vztazích. Mnohým kapka zlatavého moku nebo průzračné vodky rozvázala jazyk a troufali si na věci, na které by střízliví ani nepomysleli. Některým to evidentně vyšlo, (jak jsem již minule psal) a dosáhli kýženého cíle. To co jim bez alkoholu na střední trvalo měsíce a často i roky, tady stačilo trochu dodržovat 'pitný režim', prohodit několik vhodných frází, špetka vzrušení a pak už nic nebránilo vrhnout se do těchto radovánek po hlavě se vším všudy. Zápach moči byl zcela překryt 'vůní' alkoholu, takže jediná vzpomínka na Moritzovo počínání byl lehce zabarvený flek na zdi, o který se zrovna opíral zamilovaný pár - přes jejich dlouhé obarvené patky jim nešlo vidět do obličeje, možná měli několik piercingů na rtech, v nose a také v jazyku, což dokazovalo občasné cinkání při dlouhých vášnivých polibcích. Každé zpestření líbání může být velice vzrušující, nejspíše proto v tom setrvali tak dlouho... také se jim možná ty kovové věcičky zasekly do sebe a nyní se nemohou rozpojit - ,,Ten věčný polibek, který ani smrt a ani Bůh nerozdělí..."
Odhozené prázdné lahve od piva lákaly k velice oblíbené hře dnešní mládeže zvané 'Flaška'. Všichni znali pravidla a každý si hru užíval do doby, než ukázalo úzké hrdlo lahve, po kterém se svezla kapka pěny, právě na něj. V tu chvíli prožíval velice důležitý životní okamžik, ve kterém ve velice krátkém čase musel rozhodnout o svém osudu. Musí volit správně, to co řekne už nelze vzít zpět a může to velice snadno zničit obraz, který si o něm spoluobyvatelé tohoto domu ještě ani nestihli udělat. ,,Otázka nebo úkol?" Kapky potu stékají po čele a vy musíte rychle jednat. Úkol ? Co když se budu muset svlékat nebo líbat tu odpornou holku s akné až na krku? Nebo otázku? Co když položí něco zákeřného, musím odpovědět pravdivě? Neznemožním se? I přes tyto malichernosti se drtivá většina rozhodla pro otázku - většinou prváci, kteří spoléhali na to, že je tady nikdo nezná a tím-pádem nikdo o nich nemá žádné informace. Otázky byly cíleně voleny tak, aby co nejvíce zesměšnili zúčastněné, jako například: ,,Jak často sledujete porno?" , ,,Jak často masturbujete?" ,,Měli jste sex se psem?" ,,S kolika-ti lidma jste se vyspali?" Nutno podotknout, že otázky byly mnohdy primitivní a po většinu času se opakovaly nebo procházely jen nepatrnými úpravami. Na tyto odpovědi nemusel téměř nikdo odpovídat pravdivě, protože nikdo nevěděl o druhém pravdu. Ti co chtěli zatajit, že jsou jejich ruce neposedné a energie mají stále dost, zkrátka řekli, že masturbují třikrát týdně - přece nebudou tvrdit, že tato činnost jim mnohdy krade čtvrtinu jejich denního volného času. Naopak ti, kteří se chtěli pochlubit imaginárními sexuálními partnery, mnohdy nesmyslně zvyšovali čísla, která byla i několikanásobně vyšší než skutečnost. Aby dodali svému tvrzení na důležitosti a pravdivosti, tak dokonce říkali i jména, věk a muži případě i velikost podprsenky. Stačilo se však zeptat: ,,Máte nějaké fotky? A kde jste se seznámili?" - v tom okamžiku jim ústa zaklapla a snažili se odvést konverzaci jinam, nejlépe tak, že roztočili lahev - když se lahev roztočí, už nesmíte položit žádnou otázku na předchozího dotazovaného - taková jsou pravidla a mnozí je velice rádi dodržovali. Úkoly spočívaly mnohdy ve vypití několika panáků vodky či loků piva. Většinou byly takto zaúkolovány dívky, od kterých se očekávala menší odolnost vůči alkoholu, z čehož vyplývalo velice rychlé ovlivnění jejich mysli - byly potom více svolné i k těm méně hezkým úkolům. Pokud se spojí sexuální chtíč s alkoholem a navíc jste-li podporování davem, pravděpodobně se budete chtít předvést a ukázat to nejlepší ve vás.