středa 17. července 2013

Kapitola XVI - Svádění démona

Ansell
Ne, vícekrát už doopravdy ne... Večírky tohoto typu odmítám dále navštěvovat. Jak jsem to mohl udělat? Jsem tu přece první den...

Ansellova taktika pasivního vyčkávání u zdi s prázdnou lahví piva nebyl příliš dobrý způsob, jak se držet od toho všeho tak trochu dál. Možná mu však také šlo o to, aby někoho upoutal - kdo by se nezačal zajímat o střízlivého prváka, který čeká na to, až mu někdo pomůže se 'namazat'. Sonya - studentka ekonomie, černovláska z jižní Sibiře, bodypainterka a také vlasová stylistka - to vše byla tato tajemná ruska s tmavými očními stíny, které podtrhovaly její zelené oči. Vypadala nebezpečně, jistým krokem šelmy si to vykračovala přímo k Ansellovi. Velice tvrdou francouzštinou s přílišným důrazem na 'r', pošeptala několik lichotivých vět Ansellovi do ucha. To však nebylo jediné, co se mu do ucha dostalo. Ten tvrdý přízvuk, který mu u Ivana neskutečně vadil, mu najednou připadal přitažlivý, Sonya vypadala, že ví co chce - špičkou jazyka mu letmo přejela po boltci. Bylo to velice příjemné, Ansel se vzrušením nadechl a přestal se hýbat. Dívka mu do kelímku nalila nějaký velice zvláštní druh alkoholu - nejspíše směsice hned několika lahví. Aroma bylo slabé, zato chuť byla tak silná, že jste to museli ještě chvíli vydýchávat, aby jste byli schopní promluvit. Netuším, ze čeho to mohlo být, ale Ansellovi stačilo doopravdy velmi málo tohoto zázračného nápoje a za chvíli nevěděl, ani jaká je odmocnina čísla dvacet pět. Sonya toho velice ráda využila a odvedla jej na pokoj, který byl o dvě patra níž. Bylo to obtížné, podlamovaly se mu kolena, točila se mu hlava a po tváři byl celý bledý - nejspíše mu Sonyin experiment nesedl. Když jej vtáhla k sobě, první zastávka byla toaleta, kde strávil několik minut, než se vůbec dokázal postavit a dojít do pokoje. Sonya ležela na postel ve spodním prádle, které tvořila velice nepatrná podprsenka, zakrývajíc jen to, co by mělo být skryto a od pasu dolů byla oděna průsvitnou sukénkou se zavazováním. Ansell se zarazil a nemohl z ní spustit oči. Tělo měla perfektně tvarované, pleť světlou, bez jakýchkoli známek poškození. Byla dokonalá. Její bujné poprsí se těsnalo v tom nepatrném kousku oblečení, jako by toužilo po tom, být osvobozeno z tohoto šňůrkového vězení. Klika u dveří se svezla směrm dolů, první provázek od podprsenky byl téměř rozvázaný. Ansel začínal pociťovat jisté pnutí, které s přetaženými svaly nemělo nic společného. Druhý provázek se svezl po jejím rameni. Dveře se otevřely. Pnutí stále sílilo a Ansell se zhluboka nadechl, nechtěl se soustředit na obrazy, které se mu přehrávaly v hlavě - musí zachovat chladnou hlavu. Nesmí se na ni dívat, musí myslet na něco jiného - něco asexuálního. Písemka z historie na střední škole, dostal z ní za pět... ale ta profesorka měla tak hluboký výstřih, který odpoutával zrak nejednoho studenta... ne! Takhle to nejde. Domov důchodců, staré ženy, které chodí v dlouhých bílých košilích do jídelny, aby mohly sníst svou studenou polévku z minulého dne... Hm... copak mají pod tou košilkou? Jsou tak krásné jako bývaly zamlada? Je jejich kůže tak vrásčitá úplně všude? Stop! Ansell se nemohl bránit svým myšlenkám, když měl před sebou krásnou dívku. Podvolil se tomu a Sonya se usmála. Mohl to být klidně výsměch "Dostala jsem tě, tak jako získám každého - jste všichni jako přes papírák..." Do pokoje vstoupil cizí muž, metr devadesát, váha nejspíše něco málo přes sto kilo. Oči Sonyi se rozzářily a probleskla v nich taková ďábelská zář. Čekala to snad? Ansell se otočil, aby zjistil, kdo se vkrádá na pokoj při takovéto chvilce. V ten okamžik mu jedna přistála, až se svalil na zem...

Žádné komentáře:

Okomentovat