První týden uběhl rychle. Studenti se úspěšně zapsali na první přednášky a semináře, které musí od dnešního dne povinně navštěvovat, pokud se chtějí na konci studia honosit titulem bakalář, případně magistr. Kang Sung se jako první zapsal na kurzy francouzštiny a nizozemštiny pro začátečníky, aby si mohl začít co nejrychleji hledat brigádu. Elizabeth měla na výběr spoustu interdisciplinárních seminářů, volitelných předmětů, které se oboru týkaly velice okrajově a také spoustu možností sportovního a kulturního vyžití. Jelikož se ji všechny povinné předměty (Historie feminismu, Pohlaví a media, Sex a násilí, Sexualita a společnost, Sociologie, Muži, ženy a společnost,...) Vešly do čtyř dnů (od devíti ráno do půl páté večer každý den), měla po zbytek týdne volno - mohla celý svůj čas věnovat volitelným seminářům tance, hudebně-dramatického umění, malby a také sportu. Univerzita St. Augeuna má svůj vlastní fotbalový, basketbalový a florballový tým a k této zábavě pochopitelně patří také roztleskávačky, které osvěžují tyto jinak docela nudné sporty. Elizabeth neměla nejhorší postavu, ale výběrovému řízení se stále něco nezdálo a tak pořád hledala nějaké argumenty, kterými by obhájila své místo mezi rozleskávačkami. V Evropě se sice netěšily takové oblibě jako v USA, nicméně vlivy 'Země hamburgerů' se dostaly i na univerzitu St. Augeuna, díky podnětům několika profesorů, kteří zde přišli učit z amerických metropolí (New York, Chicago...) a byli zvyklí 'tahat za provázky'. Během několika málo let se tato činnost zcela uchytila a univerzita ji přijala za svou. ,,Musíme býti otevřeni novým nápadům" - Také jeden z návrhů na motto univerzity, nicméně se nakonec uchytilo: ,,De universiteit waaraan het is moeilijk te krijgen en harder tot finish" , které dodnes zdobí jedno z Ansellových trik. Letos se o místo 'cheerleaders' ucházelo patnáct dívek a devět chlapců. Přes základní výběrové řízení, kde záleželo především na vzhledu, prošla drtivá většina (třináct dívek a osm chlapců) a přes podrobnější výběr, kde se zkoumaly dovednosti a celková fyzička se podařilo projít všem dívkám a většině zástupců mužského pohlaví. Jeden z nich nezvládl dvojité salto, nejspíše podcenil přípravu - tím se mu zavřely dveře k cheerleadingu. Smutné. Elizabeth více než samotný sport lákaly dívky, se kterými by mohla trénovat, tvořit sestavy a v neposlední řadě také sdílet sprchy. Trénink býval každý den od půl šesté do osmi v ranních hodinách a pro zájemce také víkendové procvičující sestavy pro zájemce, kteří zůstávali na kolejích.(což většinou bývali téměř všichni) od sedmi do desíti hodin. Elizabeth se zapsala i na tyto nepovinné tréninky, aby co nejvíce vypilovala svou postavu a nic neohrozilo její místo ve 'Světluškách', jak se klub nazýval.
Elizabeth
Já věděla že to dokážu. Jít ke Světluškám bude určitě jedna z nejlepších věcí, které jsem mohla udělat. Upřímně, já nemám ráda týmové sporty, ale cheerleading je o něčem jiném. Chodila jsem i na základní a také střední škole - vždycky to byly takové menší týmy, soutěží jsem absolvovala opravdu jen minimum, ale vím, že mi to dalo spoustu. S dívkami jsme se stmelily jako tým, věřily jsme si, věděly jsme o sobě všechno a patřily jsme mezi nejoblíbenější na škole. Byly to krásné časy, ráda bych si to zopakovala. Jsem si jistá, že si nějaké sestavy a akrobatické kousky pamatuji - ale teorie je něco jiného než praxe. V posledních letech jsem zanevřela na sport a s mou fyzičkou to taky nebylo nejlepší. Období coming-outu na střední pro mne bylo velice obtížné a já za ty dva roky, co jsem se vyrovnávala se svou orientací přibrala spoustu kil a ztratila většinu svých přátel. Dívky mne vystrnadily z klubu roztleskávaček, bály se přede mnou svléknout, bylo jim nepříjemné mé objetí a odmítaly se mnou mluvit. Během několika okamžiků jsem ztratila veškerou oporu, kterou jsem potřebovala - přátelé i rodina se ke mně obrátily zády a já si neměla s kým popovídat, komu se vybrečet na rameni a nebyl nikdo, s kým bych sdílela své pocity. Život mi uštědřil tvrdou lekci. Já se osamostatnila a vymanila se z role poslušné holčičky, která nosí samé jedničky, obléká si šaty a maluje si krásné rty, aby mola balit kluky. Rodiče jsem rozčilovala svým oblečením - všechny ryze dívčí hadry jsem v mžiku nahradila kousky z pánského oddělení, pořídila jsem si také klobouk a začala jsem kouřit. Bylo mi tehdy šestnáct. Bylo to období vzdoru, kdy jsem potřebovala ze sebe dostat, co cítím. Nebyla jsem spokojena s rolí ženy ve společnosti. Matka byla celé dny v kuchyni a od rána do večera vařila, aby se mohl můj otec najíst když přišel z práce. Pracoval jako obráběč kovů. Dělal dvanáct hodin denně za velice bídný plat. Když se doma objevil, vůbec si mně nevšímal - sedl si k televizi, ke které si nechal přinést večeři a hleděl na fotbal, hokej či basketbal - podle toho, co jelo zrovna jelo. Každý den se mi naskýtal tenhle pohled a já ho začala pomalu nenávidět. Mou homosexualitu bral hůř než matka - dlouho křičel, vyčítal mi, že nejsem normální, že se mi všichni budou smát, že nemůže mít dceru, jedinou dceru, která mu nepřinese žádné vnouče, ale bude se poflakovat po světě jako lesbická děvka. Takhle mi to řekl - lesbická děvka. Můj vlastní otec.
Žádné komentáře:
Okomentovat